Franz Stangl, narozen 26. března 1908, rodinnou idylku nikdy nezažil. Otec byl násilník a vztek si vybíjel na manželce a synovi. Franz ho proklínal a přál mu smrt. O 8 let později se mu toto přání vyplnilo – otec umírá na podvýživu. Z traumatu se ale nikdy nevzpamatoval, což se podepsalo na jeho budoucím jednání.

Z tkalce vrah nemocných lidí

Rodina do kapsy nikdy hluboko neměla, a Franz nemusel nijak přerušit vzdělání. Vyučil se tkalcem a ve svém oboru vynikal. Práce však musel v roce 1928 zanechat. Nebyl si jistý, zda tkalcovství je obor, jež ho v budoucnu uživí, navíc mu život v továrně zdravotně vůbec neprospíval.

Dal se na policejní dráhu. V Innsbrucku se roku 1930 přidal k rakouské federální policii, pracoval u dopravních složek, než svým nálezem ilegálního skladiště zbraní nacistů povýšil na kriminalistu.

Někdy v této době se údajně stal členem NSDAP, v Rakousku už ilegální stranou. Stangl později uvedl, že to bylo až v roce 1938, ale vstup nechal antedatovat na rok 1936, aby nebyl pronásledován za odhalení skladu zbraní. Měl manželku Theresu, s níž zplodil tři holčičky.

S okupací Rakouska se jeho status kriminálního policisty změnil na člena Židovského oddělení Shutzpolizei, později povýšil na jeho kapitána. V roce 1940 nastal další postup, tentokrát zcela jiného rázu. Byl přidělen do nevinně vyznívající Charitativní nadace pro ústavní péči. Ta se měla starat o tělesně postižené děti a dospělé, ve skutečnosti se ale jednalo o krycí název akce T4.

Tato akce měla za úkol očistit rasu od psychicky nemocných a zdravotně postižených, resp. všech lidí, kteří prodělali závažné onemocnění či jim stále trpí. Ačkoliv nebyl jediným aktérem, za jeho počínání připravila T4 o život stovky tisíc lidí.

Jsem jen pouhý pěšák

Se započetím konečného řešení židovské otázky, operace Reinhard, dostal Stangl možnost podílet se na vyhlazování a stát se prvním velitelem tábora v Sobiboru. Nabídky se ihned chopil a po výcviku v Lublini odstartoval svou novou kariéru.

Přestože ho akce T4 seznámila s vražděním nepohodlných osob, to, co spatřil v Sobiboru, bylo nad rámec jeho pochopení. Původně mu bylo řečeno, že se jedná o zásobovací tábor, nikoliv vyhlazovací. S návštěvou tábora Belzec pochopil, co je od něj žádáno. Dlouho bojoval sám se sebou a svým svědomím.

Nakonec se ukázalo, že vlastně nemá na výběr. Poznámka inspektora vyhlazovacího tábora „když se to tady někomu nelíbí, může klidně jít – ale pod zem“ ho utvrdila v tom, že by odmítnutí pozice nedopadlo dobře. Od toho okamžiku si opakoval, že on je pouhým pěšákem na šachovnici důležitějších lidí a pouze jedná, jak oni nařídí. Tím se zbavil vnitřní viny a mohl se velitelství chopit s plnou vervou. Nadřízení byli z jeho pracovitosti ohromeni. Za velmi krátký časový úsek zefektivnil účel tábora postavením dalších plynových komor.

Nejlepší táborový velitel v Polsku

Pro svou pracovitost byl 28. srpna 1942 převelen do problematického a chaotického táboru Treblinka. Své zděšení nad situací neskrýval a později se k tomu sám vyjádřil:

„Bylo to to nejhorší, co jsem za celou dobu Třetí říše viděl. Bylo to Dantovo peklo... Nevěděl jsem, kam se obrátit, kam jít. Brodil jsem se bankovkami, drobnými, drahými kameny, šperky, šatstvem... Zápach byl nepopsatelný; všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily.“

Jeho nadřízení do něj vkládali naděje a Stangl je nezklamal. Už při nástupu na post velitele 1. září 1942 srovnal své podřízené do latě, nechal vyčistit pozemky, začal evidovat židovský majetek a pustil se do plánu na zefektivnění operace Reinhard.

Spisovatel Roberta S. Wistricha o jeho práci v Treblince napsal: „Ukázal se být vysoce efektivním a zaníceným organizátorem masového vraždění. Dokonce získal oficiální pochvalu, jako 'nejlepší táborový velitel v Polsku'. Vždy perfektně oblečený, mluvil mírným hlasem, choval se zdvořile a přátelsky. Stangl nebyl sadista, ale byl pyšný na své dílo, činilo mu potěšení, když tábor smrti běžel jako hodinový strojek.“

Bílá smrt

Treblinku zvelebil do takové úrovně, že na první pohled šlo spíš o krásné místo odpočinků po tvrdé práci než mašinérii na smrt. Díky své bílé uniformě si od vězňů vysloužil přezdívku Bílá smrt. S sebou pokaždé nosil tlustý kožený bič, trestání ovšem přenechal na dozorcích a na přímém mučení se nikdy nepodílel.

„Považoval jsem je za náklad... nedíval jsem se na ně jako na individuality. Byla to vždy jen velká masa... nazí, namačkaní, běžící, hnaní bičem...“ řekl.

Povstání však nedokázal zabránit. V srpnu 1943 několik vězňů z tábora smrti uprchlo a Stangla odvolali. Velitelskou pozici a ztracené sympatie svých nadřízeních zpátky nezískal. Boje proti jugoslávským partyzánům bral jako trest, kterým se ho nadřízení chtějí zbavit, protože toho moc ví. Krveprolití v Jugoslávii ale přežil a bezpečně se vrátil do Rakouska. O pět měsíců později válka končí.

Lovec nacistů

Stangl utekl na venkov, jeho anonymita však netrvala věčně. Soused si pustil pusu na špacír a americká armáda přispěchala Stangla zajmout. Ačkoliv se zjistil jeho podíl na akci T4, o důležité roli v operaci Reinhard neměl nikdo tušení. V květnu roku 1948 utekl z vězení do Říma, nechal si vyrobit doklady Červeného kříže, a přesídlil se do Sýrie. Po celou dobu si ponechal svou starou identitu, což se mu nakonec stalo osudným.

O mnoho let později, dne 28. února 1967 si na něj v Brazílii za pomoci tamní policie došlápl známý lovec nacistů Simon Wiesenthal. Stangla pod tlakem amerických úřadů vydali do Západního Německa a začali ho soudit. Tam Stangla obvinili z podílu na vraždě 400 000 lidí, některé odhady tvrdí, že to bylo až 1 200 000 lidí. Roku 1970 ho odsoudili k doživotnímu vězení, ale už po roce ve své cele umírá na srdeční selhání.