Zdaleka nejvíc lidožroutů nenajdeme mezi zvířaty, ale mezi lidmi. S pojídáním lidského masa má v nějaké podobě společného většina lidských kultur. Je tedy logické, že na podobný zvyk narazíme také u našich nejbližších příbuzných – lidoopů.

V květnu roku 2002 se stala v tanzanském národním parku Gombe tragédie, kterou nikdo neočekával. Jedna ze zaměstnankyň parku se vydala se svou neteří a čtrnáctiměsíční dcerou na výlet k vesnici Kasekala, kde pracoval její muž. Miminko nesla neteř v krosně na zádech. Poté, co překročili brod, uviděli na stromě šimpanze. Vedení parku dobře ví, jak nebezpeční mohou šimpanzi být, proto tam mají děti do 12 let vstup zakázán. Žena to musela vědět, proto se pokusila šimpanze obejít.

To už ale věděla, s kým má tu čest – šlo o dominantního samce, kterému vědci říkali Frodo. 54 kilogramů těžký opičák se vrhl ze stromu dolů, serval ženě dítě ze zad a uprchl s ním do lesa. Když na místo dorazila přivolaná pomoc, našli zaměstnanci parku Froda, jak sedí na stromě a mrtvé tělíčko okusuje. Protože šimpanz neměl poblíž svou smečku, podařilo se ho zahnat a tělo mrtvé holčičky mu vyrvat.

Mládě jako mládě - šimpanz nevidí rozdíl mezi opicí a člověkem

Zatímco bulvární novináři začali psát o šimpanzích jako o vraždících bestiích a navrhovali, aby byl Frodo utracen, pokusili se biologové z parku Gombe vysvětlit, proč k tragédii došlo. Dr. Kamenya potvrdil, že podobných příkladů je známo víc, že šimpanzi na lidské děti útočí relativně často.

Únosy, které skončily smrtí dítěte, byly poblíž Gombe potvrzeny například roku 1987, 1984 a roku 1950 – nedoložených případů je však mnohem víc. Primatolog Kamenya tehdy vysvětlil, že nemůžeme šimpanze chápat lidskýma očima. Děti jsou pro tyto primáty to stejné, co mláďata jiných zvířat – téměř bezbranná kořist. A protože se afričtí šimpanzi velmi často živí mláďaty paviánů a gueréz, vnímají lidská mláďata jako něco podobného.

Když pak biologové poodhalili další zajímavosti ze života Froda, bylo jasné, že se podobná tragédie dala očekávat. Šimpanzi žijící ve volné přírodě totiž nejsou žádné milé opičky, které se nechají obléci do šatiček s mašličkami; jsou to skvělí lovci, kteří milují chuť masa i boj. Frodo byl však výjimečný i mezi těmi nejsilnějšími a nejdrsnějšími šimpanzi. V reportáži pro magazín Outside Kamenya spočítal, že jen Frodo vybil v parku Gombe nejméně desetinu všech gueréz! Potvrdila to dokonce i slavná znalkyně primátů Jane Goodallová – ta dokonce Froda v dokumentu Divocí šimpanzi nazvala „surovcem“.

Stal se alfa samcem už roku 1997; v době, kdy zabil dítě, mu bylo už 27 let. Vůdcovství přebral od svého bratra Freuda, když využil jeho nemoci. Biologové, kteří ho pozorovali, tvrdí, že už odmalička byl vzteklé mládě, které nejraději po ostatních házelo kameny. Jenže dominanci projevoval nejen v rámci šimpanzího rodu, ale rád ji předváděl i navenek – dostal se tak mnohokrát do konfliktu s lidmi. Například roku 1988 zmlátil novináře, který byl na návštěvě parku, o rok později se Frodo pokusil zabít i Jane Goodallovou: skočil na ni zezadu ze stromu; málem jí přitom zlomil vaz. Zkušená primatoložka pak odmítala chodit do míst, kde Frodo vládl, sama – vždy se tam vydávala jen ve společnosti nejméně dvou ozbrojených mužů. Biologové popisují Froda jako diktátora – svou smečku vedl velmi agresivně a konflikty řešil nejraději násilím.

Pokud bychom chtěli měřit šimpanzy lidskými měřítky, museli bychom říci, že i u šimpanzů „boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ Na podzim roku 2002 totiž Frodo onemocněl. Dříve vitální a dominantní samec zhubl a zeslábl; bylo mu dokonce tak špatně, že vyhledal lidi. Pro vědce to představovalo zásadní etické dilema: mají ošetřit divoké zvíře? Nakonec to neudělali, zvítězilo rozhodnutí nezasahovat do přirozeného života v rezervaci. Kolem roku 2004 se Frodo z nemoci vylízal a vrátil se zpět ke smečce, kterou předtím musel opustit. Už ale ne v roli alfa samce, nýbrž stárnoucího unaveného člena…

Naposledy byl Frodo pozorován roku 2009 - to mu bylo už 33 let. Tehdy starého, šedivého šimpanze viděl Brit Michail Gavin.: "Potkal jsem ho na cestě k táboru. Byli jsme tam jen on a já. Seděl u cesty a navzájem jsme se dlouho prohlíželi. Díval se na mě a klidně přežvykoval ovoce. Co pro něj asi tak představujeme? Podivné bezsrsté opice, vysoké a slabé. Pomalé a v pralese hlučné, ale s výdrží. Jsme pro něj divní - z jeho zkušeností nikdy nejíme, nepáříme se, ani se nerveme. Většinu času trávíme tím, že škrábeme tužkou po papíru. Ať už si ale o nás myslí, co chce, asi má důležitější starosti - a tak se po chvíli zvedl a odkráčel zpět do pralesa za ostatními..."

Kdo může za útoky šimpanzů?

Po roce 2000 útoků šimpanzů na lidi v Africe opět přibylo – vědci jich zaznamenali nejméně osm. Podle filmaře BBC Michaela Gavina, který o nich natočil už několik dokumentů, mohou za útoky lidé. Zatímco ještě v 19. století žilo například v Ugandě několik milionů šimpanzů, dnes jich přežívá sotva 5000 – jsou však mnohem agresivnější. „A zoufalejší,“ dodává Gavin. Když nenajdou dostatek jídla ve svém přirozeném prostředí, vyrážejí ho hledat k lidským sídlům. A tam je velká šance, že narazí na děti…

Podle organizace Uganda Wildlife Authority nese na útocích vinu i alkohol. Alkoholické nápoje se zde vyrábějí stále častěji – z nejrůznějších druhů ovoce. Vesničané nechávají alkohol kvasit přímo u plantáží, kde se k němu šimpanzi snadno dostanou. Když se opijí, ztrácí sebekontrolu a zábrany; útočí pak na lidi mnohem častěji než dříve. V Ugandě se takto nechvalně proslavil šimpanz přezdívaný Saddám; ten měl v oblasti Rutetee u hraci národního parku Kibale zabít už nejméně tři děti… Na těchto útocích je zvláštní, že příliš neodpovídají skupinovému chování šimpanzů. Zatímco normálně tito primáti útočí ve smečce, útoky na děti mají většinou na svědomí jednotlivci.