Funkce šašků na královských dvorech: Jaké velké drzosti se mohli dopustit?

Středověké šašky obvykle vnímáme jako tragikomické osoby, jež ze sebe na povel musely chrlit vtipy a snášet posměšky na adresu svého fyzického postižení. Ve skutečnosti byla funkce šaška významnou a dobře placenou pozicí.

Šašci se objevovali už v některých starověkých kulturách, v Evropě začali být najímáni do královských služeb po vzoru muslimských zemí v období křižáckých výprav. Nebyli to však jen panovníci, kdo se chtěl doma bavit, osobní šašky si platili i mnozí příslušníci šlechty. Většinou šlo o trpaslíky, hrbáče nebo osoby jinak fyzicky handicapované, které ve své době vzbuzovaly úsměv už jen svým vzhledem. Zpočátku se jim říkalo blázni, teprve ve 14. století se ujal termín "šašek".

O tom, že blázen vlastně nemusí být takovým bláznem, jakého ze sebe dělá, svědčí symboly sovy a zrcadla, které byly šaškům malovány do znaku. Sova značí moudrost, zatímco zrcadlo symbolizuje reálný obraz společnosti i jejího vedení. Jinými slovy, šašek dobře rozuměl poměrům v zemi, pletichám na hradě i lidskému pokrytectví. A mohl si dovolit kousavé poznámky, za které by jiný zaplatil hrdlem.

Šašek musel být také dobrým psychologem a se svým pánem to takříkajíc "umět". Když například v roce 1340 Angličané potopili francouzskou flotilu, král Filip VI. se drtivou zprávu dozvěděl od svého šaška, který ji oznámil povzbudivými slovy: "Představte si, ti angličtí námořníci ani nemají odvahu skočit do vody jako naši udatní Francouzi."

Panovníci si služeb šašků zpravidla velmi cenili. Vypláceli jim pravidelný plat a při odchodu ze služby jim někdy darovali i cenné statky, kde mohli důstojně dožít. Když císař Karel IV. navštívil papeže v Avignonu, udělal na něho dobrý dojem už díky svým šaškům. Ti nejvyššího duchovního pobavili natolik, že jim věnoval sto zlatých.

Zda za doby Václava IV. skutečně existoval kouzelník Žito, není jasné. Zato máme doloženu postavu Jana Palečka, "moudrého blázna" sloužícího Jiříkovi z Poděbrad. Tento muž navzdory svému postavení nevstoupil do dějin jako šprýmař, ale jako zastánce chudých. Často chodil mezi prostý lid a ze svého platu pomáhal potřebným. Traduje se historka, že si při královské hostině u stolu určeného pro chasu začal povídat s malými rybičkami na talíři. Poté, co se hosté dostatečně nasmáli, sdělil králi, že by si rád popovídal i s většími rybami, které toho "více pamatují". Král pochopil - a nechal chase naservírovat lepší jídlo.