Masové vraždění bylo vyvrcholením táhnoucího se bosenského konfliktu, který trval od roku 1992 do 1995. Klíčit začal už 4 roky před masakrem. V té době se objevovaly stále častější konflikty mezi Srby, Chorvaty a tzv. Bosňáky neboli bosenskými muslimy. OSN se těmto střetům snažilo zabránit ustanovením vojenské jednotky UNPROFOR, která měla chránit civilní obyvatelstvo pomocí „bezpečných zón“. Tato pomoc nakonec absolutně selhala (Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Srebrenica_massacre).
Lebka jedné z obětí srebrenického masakru, 1995
Dne 6. července 1995 bylo zahájeno odstřelování Srebrenice příslušníky Vojsk Republiky Srbské. Nizozemské jednotky OSN byly v té době nedostatečně vyzbrojené, a tak se vzdaly. Proti Srbům stanula bosensko-muslimská armáda, která se ale začala rychle stahovat. Letouny NATO, jež měly začít odstřelovat srbská vojska, svou činnost zastavily. Srbové jim totiž vyhrožovali zabitím nizozemských zajatců. Až 30 000 civilistů uteklo k základně NATO v Potočarech, kde však panovaly katastrofální podmínky – vysoké teploty, nedostatek vody, potravy a léků (Zdroj: www.britannica.com/event/Srebrenica-massacre).
Dne 12. července přijeli na základnu důstojníci společně s hlavním zosnovatelem celého konfliktu, Ratkem Mladićem. Ten údajně dětem rozdával sladkosti a sliboval převoz do bezpečí. Následně bylo provedeno oddělování žen, dětí a mužů. Mezi těmi byli hlavně „vojensky způsobilí“ Bosňáci. Ženy byly odvezeny, muži zadrženi.
Panoramatický pohled na malebné místo Srebrenica, dějiště srebrenického masakru
Den poté začalo ze strany Srbů docházet k vyvražďování zajatců. Pachatelé pokračovali do dalších měst, kde vraždili další a další zajaté muže. Během 10 dní stihli povraždit na 8000 bosenských muslimů. Svědci hovořili o ulicích posetých mrtvolami. Srbští vojáci po masakru natlačili těla pomocí buldozérů do masových hrobů, zprávy dokonce naznačují, že někteří byli pohřbeni zaživa. Ze všech zajatců přežilo pouze 8 mužů.
Na začátku vyšetřování byl zjištěn zvláštní fakt: V masových hrobech, které se podařilo identifikovat podle výpovědí přeživších a satelitních snímků, bylo nalezeno jen několik stovek těl. Následně se zjistilo, že v době před vyšetřováním bylo tisíce těl přesunuto z několika hromadných hrobů do desítek hrobů sekundárních a terciárních. Pachatelé tak chtěli skrýt opravdový počet mrtvých. Ve výsledku se vyšetřovatelům podařilo zajistit 1 000 analýz DNA, které ukazují, že části těl v sekundárních hrobech mohly být spojeny s částmi v těch primárních. To poukazuje na hrůzný nález otřesného posmrtného zacházení s těly obětí. Mnoho jedinců bylo roztrháno a jejich části byly nalezeny na různých místech (Zdroj: www.bbc.com, červenec 1995).
Nové těla obětí a další masové hroby jsou objevovány i nyní, 25 let po genocidě. Roku 2016 byl za masakr odsouzen bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić (Zdroj: www.independent.co.uk, březen 2016), jež byl potrestán odnětím svobody na 40 let. O dva roky později byl jeho trest zpřísněn na doživotí. Jedná se tak o potrestání nejvýše postaveného úředníka, jenž byl v Bosně odsouzen za válečné zločiny. Právě on měl nařídit převzetí Srebrenice a souhlasit se zabitím tisíců Bosňanů. Hlavního velitele ozbrojených sil, Mladiće se podařilo odsoudit až v roce 2018. Tehdy bylo „Bosenskému řezníkovi“ uděleno doživotí.
Smutnou realitou zůstává, že většina odsouzených válečných zločinců je svými komunitami považována za hrdiny. Případ srebrenického masakru na tom není jinak. Zejména Karadžić je stále respektován mnoha srbskými nacionalisty jako hrdina, a to především v Bosně.
