Poprava oběšením nebyla ničím neobvyklým nikde ve světě. Byla to oblíbená, rychlá a docela čistá forma, jak se zbavit zločince nebo nepohodlného člověka. V 18. století ale obyčejné oběšení angličtí kati posunuli na vyšší úroveň tzv. gibettingem neboli klecí, do níž se odsouzený musel doslova nacpat. Tu zavěsili na šibenici a vše už jen ponechali přírodě a "vůli Boží".
Veřejné popravy byly vždy populární. Lidé chtěli vidět krev a utrpení odsouzeného. Také to byla dobrá prevence před trestnou činností. Když se ale legalizoval v roce 1751 Zákon o vraždě, přidali do něj právníci část, která umožnila odsoudit zrádce, vrahy, loupežníky, piráty a zloděje ovcí právě pověšením v řetězech. Cílem bylo ještě více odradit případné zločince, proto se šibenice s klecemi stavěly na křižovatkách veřejných silnic a vodních cest. Veřejně se tak ukazoval proces rozkladu, kterému pomáhali především ptáci, jež vyklovali zaživa oběti oči nebo mu vytrhávali maso do té doby, než odsouzený zemřel hladem, žízní a nesnesitelnou bolestí.
Ačkoli bylo hlavním cílem této popravy zastrašení, většina veřejnosti se nad gibbetingem pohoršovala a stěžovala si na nechutný zápach, který se šířil do měst. Existovala křesťanská námitka, že stíhání zločinců by mělo skončit jejich smrtí. Pohled na rozpadající se mrtvoly a jejich zápach byly urážlivé a považovány za „morové“, takže byly i hrozbou pro veřejné zdraví. Navíc také obyvatele rušil kovový zvuk houpající se klece, s čímž se nedalo nic dělat, protože klec byla většinou pověšena 30 stop nad zemí a sloup šibenice byl poset hřebíky, aby se zabránilo odcizení těla. (Zdroj: www.en.wikipedia.org)
I když se zdá, že drtivou většinou odsouzených byli muži, ilustrátor George Cruikshank se zděsil, když v roce 1818 viděl dvě ženská těla zaklíněná v klecích visící vedle věznice Newgate. Nechuť zavírat ženy do klece pramenila pravděpodobně z úzkosti veřejnosti týkající se „posmrtného zacházení s popraveným ženským tělem“. Rostoucí sociální stigma obklopovalo v daném období ženství obecně, a i proto se gibbeting stal výhradně mužskou záležitostí, jíž navíc spisovatelé "povýšili" na pirátskou. Nechvalné vystavení pirátského těla například popisují Charles Dickens, Sir Walter Scott a básník William Wordsworth. (Zdroj: www.porttowns.port.ac.uk, srpen 2015)
