V 17. století se mnohé dívky vdávaly proti své vůli za muže, které nemilovaly. Jestliže se navíc manžel projevil jako násilník, neměly možnost zavolat na linku důvěry a požádat o rozvod. Takové nešťastnice se pak někdy uchýlily k myšlence, že by bylo nejlepší manžela zabít, aby získaly ztracenou svobodu a mohly žít šťastnějším životem.

Giulia Tofana si na vlastní kůži vyzkoušela, jak je příjemné být vdovou, a rozhodla se, že ženám v nouzi pomůže. Léta strávila v apotékách, kde se učila vyrábět zkrášlovací pudry a pleťové vody, až vyvinula vlastní přípravek, nazvaný Aqua Tofana.

Předpokládá se, že tato nebezpečná vodička obsahovala arsenik, olovo a výtažek z rulíku zlomocného. Její malé množství bylo schopno zabít i nejsilnějšího muže. Giulia doporučovala podávat jed po malých dávkách, aby se zdálo, že dotyčný onemocněl, a nevzniklo podezření, že byl otráven. Teprve čtvrtá dávka byla zpravidla smrtelná.

Díky tomu, že Aqua Tofana neměla žádnou chuť, mohla být přidána do jídla či pití, aniž manžel zaznamenal něco neobvyklého. Dáma si však jedem mohla i potřít obličej a nabídnout ho muži k zulíbání. Taková vražda pak byla dokonale rafinovaná - i kdyby lékaři zjistili otravu, nikdo by travičce neprokázal vinu.

Spokojené zákaznice předávaly echo dál a obchod Giulie Tofany rychle vzkvétal. Až jednoho dne spadla klec.

Jedna ze zákaznic se údajně svého činu zalekla a manžela na poslední chvíli zarazila, když nesl k ústům lžíci s polévkou. Ke všemu se mu přiznala a Tofanu udala papežským úřadům.

Vyšetřování zprvu vedlo do slepé uličky, protože Giulia Tofana se těšila velké popularitě a lidé na ni nechtěli nic prozradit. Jeden římský klášter jí dokonce nabídl ochranu. Pak se ale rozkřikla fáma, že Tofana otrávila klášterní vodu, a slavná travička putovala na mučidla, kde se doznala. Během let 1633 až 1651 prý pomohla otrávit 600 mužů. Roku 1659 byla v Římě popravena.