Flamma, stroj na smrt a nejslavnější gladiátor Říma: Odmítl svobodu, chtěl boj

Nataša Slánská | 26. 10. 2021

Představa, že gladiátoři byli nuceni v aréně bojovat na život a na smrt, je poněkud zjednodušená. Spartakovi a jeho druhům se sice v gladiátorské škole nelíbilo, avšak našli se i tací, kteří se v zápasech vyžívali. Jistý Syřan jménem Flamma arénu neopustil, ani když mu byla nabídnuta svoboda.

Gladiátorské zápasy byly v antickém Římě velkou událostí, kterou vyhlašoval sám císař. Ačkoli zpočátku proti sobě v aréně nastupovali hlavně otroci, časem se k nim dobrovolně přidávali i svobodní mladíci z chudých vrstev. V gladiátorské škole se jim sice nedostalo žádného luxusního ubytování, zato zde dostávali vydatnou stravu a měli k dispozici lázně s tekoucí teplou vodou. Po nasmlouvané době či určitém počtu zápasů mohli školu zase opustit a obdrželi k tomu státní odbytné, jež jim pomohlo začít nový život.

Představa veřejné prezentace síly a šílejících davů čas od času zlákala i mladé muže z rodin bohatých. Vítězství v aréně znamenalo prestiž podobou té, které se dnes dostává vrcholovým sportovcům. Koho k zápasům nedonutil otrokář či chudoba, mohl je vnímat jako adrenalinový sport.

Zdroj: Youtube

Příliš velká investice

Bezpečnostními pravidly se ovšem tehdy ještě nikdo nezabýval, a tak tu bylo riziko, že gladiátor v aréně utrpí těžká zranění, nebo jim dokonce podlehne. Rozhodně však nebylo pravidlem, že by poražený musel zemřít. Majitelé škol soubojům na život a smrt nefandili, protože by to pro ně znamenalo příliš časté finanční ztráty. Silní otroci nebyli levní, a když k tomu připočtete náklady na jídlo a výcvik, nemohlo jít o rváče "na jedno použití".

Přemožitel Spartaka skončil potupnou smrtí: Jeho hlava posloužila jako rekvizita
Magazín

Přemožitel Spartaka skončil potupnou smrtí: Jeho hlava posloužila jako rekvizita

Pak tu ale byla skupina zločinců, válečných zajatců, dezertérů či nově zajatých otroků, kteří byli nahnáni do arény za jediným účelem: k uspokojení krvavých tužeb publika měli být zabiti trénovaným a zkušenějším soupeřem. K těmto nešťastníkům patřil za vlády císaře Hadriána i sedmnáctiletý Flamma. Prameny tvrdí, že pocházel ze Sýrie, bohužel však už nikde není upřesněno, proč se do této svízelné situace dostal. Podle historiků mohlo jít o zajatého vojáka nebo žoldnéře, který zběhl od římské armády.

Flamma tedy vykročil do arény vstříc jisté smrti, Štěstěna však toho dne stála na jeho straně. Lítý souboj vyhrál a rázem si získal srdce římského lidu. Najednou už nebyl odsouzencem, ale vhodným adeptem na profesionálního gladiátora.

Svoboda nebyla řešením

Za 13 let zápasení vyhrál 21 soubojů a v devíti remízoval. Porážku zakusil jen čtyřikrát, přičemž ta poslední se mu stala osudnou. Flamma zemřel ve svých 30 letech, což byl věk, kdy většina jeho "kolegů" už byla dávno po smrti nebo v gladiátorském důchodu.

On sám možnost odchodu na odpočinek také dostal, a to dokonce několikrát. Vidina svobodného života ho ale nelákala a pokaždé se rozhodl raději pokračovat v zápasení. Není jasné, co ho k tomu vedlo. Mohla to být touha po udržení slávy, ale také finanční odměna, kterou císař někdy motivoval vysloužilé gladiátory, aby se ještě jednou vrátili do arény. Podle historiků navíc bývalí zápasníci nenacházeli v Římě valné uplatnění. Často končili jako osobní ochranka nějakého mocného aristokrata, který si z nich zároveň udělal i milence. Flamma nejspíš nehodlal vyměnit ovace nadšeného publika za nejistou a potupnou budoucnost. Raději bojoval až do konce.

Zdroje: www.military-history.org, historyofyesterday.com, www.historyanswers.co.uk

Tagy Řím Sýrie