Nejdříve byli gladiátoři muži otrockého stavu, váleční otroci nebo trestanci. Většinou těžcí zločinci a pachatelé, kteří se provinili činy proti státu. Soud jim mohl přikázat, aby absolvovali gladiátorskou školu nebo šli rovnou bojovat do arény. S oblibou gladiátorských her se ale objevila čtvrtá skupina, takzvaní Auctorati, což byli lidé, co si gladiátorství zvolili jako zaměstnání. Do konce 1. století to byla dokonce nejpočetnější skupina z řad gladiátorů. Vysoká odměna za vyhraný zápas, obdiv společnosti a žen a touha po dobrodružství byla silnější než pud sebezáchovy.
I když pořádání gladiátorských her nebylo levnou záležitostí, byly tak oblíbené, že se rychle ustanovil pevně daný harmonogram. Nejdřív bylo nutné sehnat gladiátory. Vybrala se tedy gladiátorská škola, která mohla pořadateli prodat nebo pronajmout daný počet kvalifikovaných mužů. Všichni totiž museli projít gladiátorskou školou a výcvikem a pod jménem této školy později i bojovali. Veřejnost musela být informována, kdy a kde se daná akce bude konat. Otroci na sobě nosili plakáty, informace se psaly červenou barvou na zdi nebo na náhrobky a rozdávaly se letáky. V předvečer hry se všichni účastníci pozvali na bohatou večeři a každý, kdo chtěl, si mohl zblízka prohlédnout všechny gladiátory na jednom místě. Zde se také odehrávaly různé zábavy, vhodné pouze do filmu po desáté hodině. Smrt totiž číhala již za rohem.
Gladiator. Malba od Nicolaa Landucciho, 1801-1868
Po příchodu do arény každý věděl, kam si má sednout. Císař s doprovodem měl vlastní lóži. Vedle něho seděli senátoři, nad nimi měli svá místa šlechtici, svobodní občané a úplně nahoře prostý lid. Na místo zdarma se čekalo klidně i několik dní, často nadšenci do her před arénou nocovali.
Po zahájení se lidé mohli těšit na průvod muzikantů a nosiče tabulek, na kterých byly sepsány tresty zločinců, kteří zde budou popraveni, a spárování gladiátorů. Po průvodu následovala přehlídka exotických zvířat, boj mezi zvířaty a závěr dopoledního programu byl boj gladiátorů se šelmami. Polední přestávka byla vyhrazena popravám nebo komickým číslům, kdy duševně nemocní napodobovali gladiátory a měli tak zabavit tu část diváků, kteří si nemohli odskočit na oběd. Odpolední program byl již plně v režii udatných bojovníků. Nejdříve se skupina rozcvičila bojem s dřevěnými zbraněmi, což mělo za cíl nažhavit publikum na krvavou řežbu. Nástup gladiátorů probíhal podobně jako dnes při jiných zápasech, kdy vyvolávač jednotlivce představil, vyjmenoval dosavadní výsledky a nosič ukazoval to samé na ceduli. Pak už mohl začít samotný boj. (Zdroj: Spectaculum Magnum: Osobní a profesní život gladiátorů ve starověkém Římě, Jakub Šiler)
Nejoblíbenější částí her byla pochopitelně ta, kdy císař umožnil divákům rozhodnout, zda si poražený, ale živý gladiátor zaslouží smrt. To však nebylo cílem, protože vycvičit špičkového gladiátora bylo nesmírně nákladné. Lidé si často našli svého oblíbence, na kterého rádi sázeli, a tak se ještě více podněcoval tento byznys. Pravidlo, že gladiátor bojuje až do úplné smrti, platilo v počátcích zápasů, kdy mezi sebou bojovali pouze zločinci. Jednotlivé části her měly také svůj symbolický význam. Dopolední program se zvířaty zosobňoval převahu civilizovaného římského světa nad necivilizovanou a divokou přírodou, polední popravy a odpolední gladiátorské zápasy zase posílily autoritu těch, kteří vládli, a ukázaly jejich neomezenou moc nad životem a smrtí. (Zdroj: www.cs.wikipedie. cz, Gladiátor)
