Bylo to v roce 1191, kdy král Jindřich II. přikázal hledat v okolí glastonburského kláštera stopy po bájném panovníkovi, jehož jméno legendy zmiňovaly od 9. století. Mnichům se skutečně podařilo vykopat dvě velmi staré kostry, které podle jejich názoru musely patřit Artušovi a jeho manželce. Mužská kostra je přitom šokovala neobvyklými rozměry - musela prý patřit muži vysokému nejméně 9 stop, tedy asi 274 centimetrů.
Nalezené ostatky osobně ohledával středověký učenec Gerald z Walesu, jehož dílo dnešní historikové považují za důvěryhodné. Můžeme proto předpokládat, že vyprávění o kostrách nalezených v klášterní půdě nebylo smyšlené. Pochopitelně ale nikdo nemůže dokázat souvislost objevu s králem Artušem. Jeho postavu spojovala s Glastonbury opět jen nepodložená legenda.
Navíc nelze vyloučit, že byl Artuš pouhým výplodem lidové fantazie. O jeho hrdinství se zmiňuje teprve spis Historia Brittonum a Velšské letopisy sepsané nějakých 400 let po Artušově domnělé smrti. Někteří odborníci se přiklánějí k názoru, že Artuš možná existoval, ale rozhodně se mu neříkalo "král". První prameny ho označují jako "válečného vůdce". V 6. století se ostatně na Britských ostrovech ucelené státy tepre formovaly.
Příběh o rytířích kulatého stolu pochází až z vrcholného středověku.
Z tohoto pohledu ani není divu, že se dodnes nenašel hrad Kamelot. Muselo jít spíš o hradiště opevněné dřevěnými palisádami, které se později rozpadlo nebo na jeho místě vyrostl kamenný hrad zcela jiného jména. Artuš zde mohl figurovat jako stařešina kmene. A určitě nebyl vnímán coby rytíř křesťanské víry. Ta se totiž na Britských ostrovech oficiálně zabydlela až po návštěvě věrozvěsta Augustina na samém konci 6. století.
Záhadná kostra obra
Vraťme se ale k záhadným glastonburským ostatkům. Podle mnichů byly uloženy v dubové rakvi, což podle archeologů ukazuje spíš ke Keltům a starým Germánům než k prvním křesťanům. Pokud se Gerald z Walesu při měření mužské kostry nespletl, pohřbený muž musel za svého života trpět velice vzácnou poruchou nazývanou gigantismus.
Porucha je nejčastěji způsobena nezhoubným nádorem podvěsku mozkového, který na bujení reaguje nadměrnou produkcí růstového hormonu. Postižený člověk od raného dětství velmi rychle roste a brzy začne převyšovat vrstevníky. Gigantismem trpěl i nejvyšší muž novodobé historie Robert Wadlow (1918 – 1940), jenž už v deseti letech přerostl oba rodiče a na prahu dospělosti měřil 264 cm. Podle lékařů by byl rostl ještě dále, kdyby znenadání nezemřel na infekci v poraněném kotníku.
Lidé trpící gigantismem se potýkají s celou řadou přidružených zdravotních obtíží; zmiňovány jsou zejména bolesti hlavy, zvýšené pocení a poruchy zraku. V dnešní době je možné poruchu včas podchytit a nadprodukci hormonů zastavit operací. V počátcích středověku to samozřejmě možné nebylo.
Pozůstatky kláštera v Glastonbury
Vůdcem díky vzácné nemoci?
Jak by staří Anglové vnímali chlapce, který je už v pubertálním věku přerostl o hlavu? Za jeho neobvyklým vzrůstem by možná vůbec neviděli nemoc, ale zvláštní znamení bohů. Muž převyšující dva metry by byl vnímán jako vyvolený vůdce. Díky jeho nepřehlédnutelné postavě by ho vojáci vždycky dobře viděli. A nepřátelé by se jistě zalekli, protože by se domnívali, že proti nim stojí obr.
Uvědomil by si někdo, že vyvolený vůdce ve skutečnosti trpí bolestmi, špatně vidí a potřebuje zvláštní péči? Nejspíš nikoli. Vůdce sám by pravděpodobně věřil, že musí dostát poslání, které mu zvolili bohové. Možná to byl opravdu Artuš, kdo odpočíval v Glastonbury po boku své partnerky, a možná to byl právě jeho nevídaný vzrůst, co přispělo k jeho nesmrtelné pověsti. Důkazy nám ale chybí.
Zdroje: www.infinityexplorers.com, www.healthline.com, www.stltoday.com
