Nicola milovala dobrodružství již od dětství. Proto, když v roce 1983 začala studovat geografii na Oxfordské univerzitě, ihned začala navštěvovat místní speleologický klub. Po dokončení vysoké školy a nástupu do zaměstnání neměla na výlety do útrob země čas, v kontaktu s bývalými kamarády ale zůstala.
Věděla tedy, že členové klubu již dva roky plánují expedici do francouzské jeskyně Gouffre Berger, jež byla do roku 1963 považovaná za nejhlubší na světě. I přesto ji překvapilo, když ji jednoho dne zazvonil telefon a v něm se ozval hlas předsedy. „Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá,” vychrlil. „Vypadl nám jeden kolega. Myslím, že by jsi ta pravá, kdo by ho měl nahradit.” Nicola neváhala ani minutu.
Jeskyně Gouffre Berger
Když šestého července odbíjelo poledne, dívka již slaňovala do tmy. Kolem ní byl jen holý kámen. Zvuk, nesoucí se z povrchu, pomalu utichal. V dálce slyšela jen hukot vody. Visela nad propastí. Ten pocit zbožňovala. Připadala si jako pavouk, který se spouští na pavučině. Z myšlenek ji vytrhl tvrdý dopad. „Buď opatrná, jeskyně jsou zrádné,” ozvalo se za ní.
Této poznámce bylo těžké uvěřit. Kolem šestičlenné skupiny panoval klid a mír. Speleologové postupně mířili do čím dál tím větší hloubky. Brodili se potůčky, spouštěli se na lanech, plazili se jako hadi. Úzké chodby střídaly rozsáhlé dómy s nádhernou krápníkovou výzdobou.
Když jeskyňáři dorazili do tábora číslo jedna, nacházející se asi v 600 metrové hloubce, rozhodli se, že si odpočinou. Všichni byli unavení. Už skoro dvanáct hodin se prodírali bludištěm obrovských kamenů s těžkým vybavením na zádech. Netušili, že nebezpečí číhá hned za rohem.
Podzemní povodeň
Když se tým spouštěl do útrob země, bylo krásné počasí. Během dne se ale zatáhlo a začalo intenzivně pršet. Voda se hrnula do podzemí. Průtrž mračen panovala i přes noc. Že se děje něco podivného, zjistili dobrodruzi hned ráno. Několik šachet bylo zaplavených a hladila stále stoupala. Speleologové se rozdělili na dvě skupiny po třech a snažili se doslova vyškrábat do bezpečí.
Gouffre Berger
Nicola a její kamarádi William a Pevo postupovali rychle. Pak se ale dostali na římsu. Voda byla všude. Tvořila vodopády, které je bombardovaly shora. Pod jejich nohama se tvořila jezera a potoky. Všichni byli na kost mokří a vyčerpaní. Muži se z posledních sil dostali o pár metrů výše a dívku povzbuzovali, aby se k nim přidala.
Bylo kolem 21:00, kdy Nicola uklouzla a spadla. Rozbouřené vlny ji ihned pohltily. William a Pevo jen zalapali po dechu a sedli si na zem. Stejně nemohli nic dělat. První skupina se v tu samou dobu zbavovala vybavení a co nejrychleji šplhala nahoru. To ale byla chyba. Byl to jen jeden nesoustředěný krok, jenž stál Istvana Tordu život.
Trýznivé hodiny se proměnily v dny. Vysílačky nefungovaly, čelovkám došly baterie. Kolem přeživších panovala tma a chlad. Záchranáři muže vytáhli postupně 11., 13. a 14. července. Těla Nicoly a Istvana byla vynesena o tři dny později. Dobrodruzi se stali pátou a šestou obětí, které se v jeskyni utopily.
I přesto je Gouffre Berger, přezdívaná nyní jako „jeskyně smrti”, stále navštěvována. V kilometrové hloubce se totiž nachází jezero s blankytně modrou vodou, obrovské dómy a nádherná krápníková výzdoba.
Zdroje: www.michaelmelvin.co.uk, www.en.wikipedia.org, www.dailymail.co.uk
