Rozvoj pustého regionu Kolyma ve východním cípu Ruska byl jedním z megalomanských projektů z hlavy diktátora Josifa Stalina. Když Las Vegas může stát na poušti, proč by Sověti nemohli vystavět oslňující město na ledu? Ke stavbě sice chyběla potřebná technika, zato tu byly k dispozici sta tisíce holých rukou zpátečníků a intelektuálů, které Sovětský svaz vyloučil ze společnosti.

Na začátku 30. let minulého století se do nově vznikajícího Magadanu dalo dostat jen lodí. Vězni umírali už cestou, namačkaní na sobě bez jídla a vody, vystaveni třeskutým mrazům. Přeživší měli umřít jen o něco později. Organizátor práce v gulagu Naftalij Aronovič Frenkel razil doktrínu: "Z vězně musíme vymáčknout veškerou sílu během prvních třech měsíců. Pak ho už nepotřebujeme."

Z tohoto důvodu vězni dostávali jen minimální příděly jídla. Počítalo se s tím, že beztak brzy zemřou.

V regionu postupně vyrostlo asi 80 pracovních táborů, kam se sváželi "nepřátelé lidu" a po válce i vojáci, kteří Stalina zradili tím, že padli do německého zajetí. Kromě nového města stavěli také příjezdovou dálnici. Jediným dostupným materiálem na výstavbu byla hlína, štěrk a kamení.

V zimě v těchto místech teploty dosahují -50°C. Kdo při stavbě nezemřel hlady a vyčerpáním, čelil smrti umrznutím. Zmrzlá půda nedovolila přeživším kopat hroby, mrtví se proto pohřbívali přímo pod vznikající vozovku. Odhaduje se, že pod Cestou kostí odpočívá přes 250 tisíc ostatků lidských těl.

Ve městě Magadan dodnes žije asi 95 tisíc obyvatel. Většinou jde o potomky vězňů, dozorců a administrativních pracovníků gulagů. Drsné podmínky a pocit izolace tu panují stále. Mladí lidé prchají do teplejších oblastí a Rusko už několikrát zvažovalo, že město zcela zruší a budovy ponechá jen jako tranzitní stanici pro zaměstance zlatých a stříbrných dolů. Vždycky však nakonec převáží pýcha a určitá nostalgie po Stalinově režimu, která město nadále udržuje při životě za každou cenu.