V roce 1937 podepsal šéf NKVD příkaz k "represi manželek vlastizrádců a umístění jejich dětí". V praxi to znamenalo, že pokud byla žena provdána za politicky nepohodlného muže nebo třeba jen za cizince, hrozilo jí dlouholeté věznění v drsných podmínkách některého ze sibiřských táborů. Její děti byly umístěny do sirotčince, kde jim vychovatelé vštěpovali do hlavy, že jejich rodiče jsou zločinci a je lepší na ně zapomenout. Mnoho matek se po návratu z tábora se svými potomky už neshledalo.
Hořký příběh se šťastnou dohrou
Maria Ignatkinová byla surově zbita tajnou policií před očima svých dětí. Její manžel mučení nepřežil. Maria pak strávila osm let v gulagu, aniž věděla, jak se daří jejím dětem. Pokusila se o sebevraždu. Její příběh měl však nečekaně šťastný konec - po návratu z vězení zjistila, že se jedné příbuzné podařilo děti vytáhnout ze sirotčince a získat je do vlastní péče. Na matku celé roky čekaly - a dočkaly se. (Zdroj: www.cato.org)
Práce žen v gulagu se nelišila od mužské.
Boj o přežití světil prostředky
Sovětský svaz už mezi válkami zaujal poměrně moderní přístup ke zrovnoprávnění žen s muži, bohužel se to ale projevilo i v gulazích, kde ženy, byť třeba těhotné nebo staré, musely odvádět těžkou práci ve stejně hrůzných podmínkách jako jejich mužští spoluvězni. V mrazech, v lehkém oblečení a často bez bot. Jedinou cestou, jak pro sebe získat více jídla nebo teplejší deku, bylo vyhovět fyzickým tužbám dozorců a prominentních vězňů. Stálý milenec mohl navíc ženu ochránit před útoky jiných mužů, ke kterým docházelo prakticky denně. A pokud šlo o dozorce, byla tu i šance, že jí zajistí lehčí práci v kuchyni či v kanceláři.
Ruská propaganda měla z tohoto důvodu tendenci nazývat ženy z gulagů zvrhlými poběhlicemi. Podle americké novinářky Anne Applebaumové, která řadu pamětnic osobně vyzpovídala, samy ženy hodnotily chování svých spoluvězeňkyň mnohem shovívavěji. Žena v gulagu neměla na výběr. Buď přistoupila na návrh dozorce a stala se jeho stálou milenkou, nebo byla zbita a znásilněna. Není těžké pochopit, proč většinou zvolila první možnost. (Zdroj: zpravy.aktualne.cz)
Příslušnice něžného pohlaví měly v táborech ještě jednu výhodu. Uměly o sebe lépe pečovat a byly zručnější, co se týkalo šití a záplatování. Vzájemně si pomáhaly. Když se jedné roztrhaly šaty, ostatní jí z plátěných osušek ušily nové. Mnohem smutnější byly však příběhy žen, které v táboře porodily. Miminka byla uložena do místních jeslí, kde se o ně staraly nepříliš citlivé ošetřovatelky. Děti zde trpěly zimou a hladem a často se nedožily ani dvou let. To vše za bezmocného přihlížení matek, které jim nesměly pomoci.
