Sachselovi před válkou provozovali v Plzni úspěšný obchod s peřím, okupace jim však všechno vzala, včetně bytu. Hana s maminkou a mladší sestrou Evou přežívaly do prosince 1943 v Terezíně, než je naložili do dobytčáků a odvezli do osvětimského vyhlazovacího tábora.

Po příjezdu musely odevzdat všechny své osobní věci; jediné, co se Haně podařilo skrýt, byl prstýnek, jehož sklíčko měnilo barvu podle nebe. Schovala ho ve sprchách ve škvíře mezi cihlami a doufala, že se pro něj vrátí. Do sprch se už ale nikdy nepodívala. Vyfasovala zavšivené hadry a hygienu napříště musela odbývat v malé umývárně spolu s tisícovkou jiných lidí.

Její transport byl internován v takzvaném rodinném táboře, kde děti mohly zůstat u svých matek. Jídlo však bylo velmi chudé, ranní apely se protahovaly do odpoledních hodin a lidé umírali vysílením. Jak tak Hana stála na apelu, na hlavu jí padaly saze z blízkého krematoria. "Když jsme se olízly, tak to všechno bylo sladké, jak na nás padaly saze z mrtvých těl," vylíčila pamětnice.

Jak ona, tak její maminka prošly selekcí u doktora Mengeleho. Mladší sestra Eva je následovala jen díky tomu, že šla po špičkách, aby vypadala vyšší. Všechny tři se ocitly v pracovním táboře v Christianstadtu, kde byly podmínky o něco snesitelnější.

V únoru 1945 se musely v dřevácích vydat na pochod smrti. Jejich dozorci už sem tam projevovali lidskost: nezakročili, když němečtí civilisté zuboženým ženám házeli boty, přivřeli oči i nad tím, že se jedné z židovských dívek cestou narodilo dítě.

Zato cíl cesty Bergen-Belsen představoval v tu chvíli peklo horší než Osvětim. "Jídlo jsme dostávaly nepravidelně, často večer, ráno – a poté 48 hodin nic. Pití žádné. Tam už byly šatové vši, ty roznášejí skvrnitý tyfus, a to je hrůza," vyprávěla paní Hana v cyklu Paměť národa.

Potom Němci narychlo utekli a po dvou dnech dorazili do tábora Angličané. Hanu s Evou dopravili do nemocnice, maminka ale zřejmě zemřela už během převozu. Do Plzně se sestry Sachselovy vrátily samy a musely bydlet u známých, protože v jejich původním bytě už byly nastěhovány dvě jiné rodiny, které je nepustily ani přes práh. Rodinný majetek získaly nazpět až v rámci restitucí po roce 1989.

Hana pomohla sestře vystudovat vysokou školu, provdala se za Karla Kumperu a vychovala s ním dvě dcery. Usadili se v severních Čechách, kde společně prožili skromný život.