Hannah Lewisová, pro všechny Hanička, se narodila dva roky před vypuknutím druhé světové války. Polské město Włodawa, v němž žila, bylo až do roku 1942 ušetřeno smrti a stalo se útočištěm mnoha Židů hledajících bezpečí. Nakonec se Němci dostali i tam a pro rodinu malé Haničky to znamenalo jediné – transport do koncentračního tábora.

Dokud si Lewisovi neubytovali v domě několik Židů, nevěděli, co taková deportace vůbec znamená. ,,Vyprávěli nám, že nacisté staví tábory a popisovali, co se v nich děje. Kdo předtím slyšel o pracovních, koncentračních nebo vyhlazovacích táborech?“ sděluje Hannah britskému deníku Metro.

Haniččina rodina měla štěstí, Němci je namísto do Sobiboru, kam putovala značná část Židů z Włodawy, zařadili do transportu do pracovního tábora u Adampolu.

Život v pracovním táboře

,,Na sbalení kufrů nám dali hodinu. Táta se bál, že děda cestu nezvládne, tak se rozhodl ho do tábora dopravit na trakaři,“ popisuje Hannah cestu. ,,Když jsme se tam dostali, viděla jsem malou vísku, obklopenou stromy a polem. Kousek vedle byl tábor obehnaný ostnatým drátem, v něm se nad námi skláněla strážní věž a uvnitř byly rozmístěny chatky, kde jsme spali.“

Jejího strýce Shulku popravili už po příchodu, děda ho následoval. Otci se pár dní nato podařilo utéct a přidat se k partyzánské skupině. V táboře tak zůstala už jenom Hanička, její matka a bratránek Szlomo. Toho však nakonec také ztratila.

Život v pracovním táboře měl jisté výhody: vězni mohli často pobývat ve vesnici, mimo ostnatý drát kempu. Hanička vzpomíná, že náplní její práce bylo sklízení zeleniny a umývání schodů. A pobyt v táboře nevnímala nijak zle, protože celou dobu trávila po boku své matky.

V zimě 1944 se nakazila tyfem. S povolením dozorců mohla Hanička společně se svou matkou zůstat jeden večer u vesnického muže, u kterého pracovaly. Té chladné noci jim někdo zaklepal na okno.

,,Sedly jsme si na postel a přes měsíční svit v okně jsem rozpoznala svého tátu, na hlavě měl černý baret. Otevřela jsem okno a táta spustil ,Chayo, musíš pryč, zítra se něco stane‘. Máma mu odpověděla, že nemůžeme, protože jsem nemocná. Táta navrhl, ať mě vezme s sebou, ale to bych nezvládla. Pak už jen vím, že máma zavřela okno a táta zmizel.“

Zlomový okamžik

To ráno se vesnicí rozléhal klasický ruch přijíždějících nacistických jednotek. Jenže tentokrát bylo něco jinak.

Zabušili na dveře. Matka si klekla, objala mě a dala mi pusu. Pak klidně vyšla ze dveří a zavřela za sebou,“ vzpomíná Hannah. Nějakou dobu se nic nedělo, máma se ale nevracela, a tak ji Hanička odešla hledat.

,,Stála jsem na betonových schodech a slyšela mužský křik. Máma kráčela se skupinou lidí ke studni, odkud se brala voda. Snažila jsem se zachytit její pohled, ale nevšímala si mě. Přemýšlela jsem, jestli mám za ní jít a vzít ji za ruku, tak jako mnohokrát předtím. Pak někdo zakřičel rozkaz a nacisti začali střílet. Viděla jsem ji spadnout, viděla jsem na zemi krev. V ten moment jsem dospěla.“

Hanička jako zkamenělá stála na schodech, zadržovala slzy, do úst se jí dral křik, ale věděla, že ho nesmí vypustit. Nakonec se vrátila zpátky dovnitř, kde se o ni hostitel postaral.

Otcův návrat

Z tyfu se dívka dostala a do konce války strávila v pracovním táboře, pořád dokola si přehrávala onen moment a přemýšlela, jestli žije její otec. Lidé se vraceli do vesnice pro své příbuzné, ale pro ni si nikdo nepřišel.

,,Jednoho dne jsem ho viděla. Pohublý, špinavý, ale můj táta. Musel jít celé dny, aby mě viděl.“ Dvojice se pěšky vrátila zpět do Wlodawy. Hanička se stále nevzpamatovala ze ztráty a doufala, že matku jenom zranili a otec ji toho osudného rána přišel zachránit. ,,Zeptala jsem se ho, kde je máma? A táta řekl ,Haničko, víš, maminka se nevrátí. Viděla jsi, co se jí stalo‘… On to tedy viděl také.“

Po návratu domů vyzvedli své věci a odjeli do Lodže. V 11 letech se Hanička přestěhovala za příbuznými do Anglie, kde žije dodnes.