Termín harakiri (v překladu "řezání břicha") Japonci osobně nepoužívají, připadá jim hanlivý. Rituální sebevraždu samurajů nazývají raději "seppuku". Tradice údajně sahá až do roku 587, kdy si samuraj Jorozu proklál břicho mečem a následně si ještě probodl hrdlo dýkou, aby se vyhnul nepřátelskému zajetí.

Zhruba od 15. století se seppuku stalo součástí samurajského kodexu, který samurajům umožňoval spáchat sebevraždu namísto potupné smrti rukou kata. Spáchaný zločin se tímto rituálem navíc jakoby smazal a odsouzenci byla ponechána čest. Seppuku ale samurajové po vzoru Jorozy páchali i v případě, že padli do zajetí, popřípadě svou sebevraždou mohli vyjádřit nesouhlas se svým pánem. Bohužel to byla zároveň jediná povolená forma protestu...

Jak zlidovělý název "harakiri" napovídá, samuraj si během rituálu rozřízl břicho; zpravidla řezal zleva doprava, poté ještě mohl pokračovat směrem vzhůru. Sebevraždu prováděl vkleče, vysvlečen do půl těla, s rukávy upevněnými pod koleny, aby jeho tělo padalo dopředu, a nikoli vzad. Pokud toho byl ještě schopen, na závěr si probodl hrdlo, aby smrt urychlil. Většinou ale jeho konec uspíšil asistující pobočník tím, že mu setnul hlavu.

Pokud by měl válečník zemřít na následky rozřezaného břicha, trpěl by v ukrutných bolestech dlouhé hodiny. I takové případy se stávaly: například generál Takidžiró Óniši roku 1945 po spáchání harakiri umíral za plného vědomí celých 17 hodin. V roce 1970 pak Japonskem otřásla smrt spisovatele
Mišimoty, který si demonstrativně rozpáral břicho na protest proti úpadku společnosti; jeho příteli se nepodařilo setnout mu hlavu hned na poprvé, a sebevrah se svíjel v příšerných mukách dlouhé minuty.

Seppuku je přitom v Japonsku zakázáno už od roku 1873, kdy byla zrušena samurajská vrstva. Vysloužilí vojáci a milovníci starého pořádku však rituál donedávna uznávali jako projev cti.