Život v čínském harému: Kolos plný ženských intrik, zášti a vykastrovaných mužů

Konkubína čínského císaře - 18. století

Konkubína čínského císaře - 18. století

Foto: Profimedia.CZ

Jedním z nejdůležitějších úkolů čínského císaře bylo zajistit zemi dědice trůnu. Aby měl panovník jistotu, že se mu to skutečně povede, kromě císařovny měl v záloze ještě další manželky a konkubíny. Některá z nich přeci musí dříve nebo později přivést na svět syna…

Organizace císařského harému se v průběhu staletí výrazně měnila, obecně se však dá říci, že se místní ženy škatulkovaly do tří základních skupin. Na vrchu hierarchie stála císařovna, oficiální panovníkova manželka, která tu měla hned po císařově matce hlavní slovo. Často se zabývala i politikou a v případě císařova předčasného úmrtí se mohla stát regentkou nezletilého nástupce trůnu. Její moc tedy byla nezměrná.

Hned pod ní stálo dalších několik vyvolených žen, které se mohly nazývat manželkami císaře. Kromě nich v harému žily také konkubíny, jejichž počet se za vlády jednotlivých dynastií různil. Císař mohl mít původně 9 vysoce postavených konkubín, 27 žen na středních příčkách žebříčku a 81 konkubín nízkého postavení. V období dynastie Chan (206 př. n. l.–220 n. l.) však počet žen v harému přestal být limitován, a tak se stalo, že tu v určitých dobách pod jednou střechou sídlilo přes 20 tisíc dívek.

Terakotová armáda

Terakotovou armádu střežily děsivé pasti. Kdo chtěl krást v hrobce, zemřel zle

Nerozhodoval jen vzhled

Během vlády dynastie Ming (1368–1644) se ustálil systém, jakým byly dívky do harému přijímány. Výběrové řízení se v Zakázaném městě konalo každé tři roky. Kandidátkám muselo být 14-16 let a mezi císařovy konkubíny byly přijímány na základě svého původu, cností, chování, charakteru, vzhledu a tělesné kondice.

Jak přijímací řízení zhruba probíhalo, naznačuje video:

Zdroj: Youtube

Projít takovým sítem nebylo jen tak a úspěšné uchazečky si mohly opravdu gratulovat. Život v harému jim však mohl přinést zklamání. Brány Zakázaného města nikdy nesměly opustit, aby nevzniklo riziko, že otěhotní s někým jiným než s císařem. Mnoho z nich přitom nikdy nedostalo šanci se k císaři ani přiblížit. Musely se pokorně podřídit rozkazům výše postavených konkubín a vyčkávat, až přijde povýšení, nebo dokonce možnost sdílet s císařem lože.

Bída a naděje eunuchů

Do harému samozřejmě nesměl vkročit kromě císaře žádný jiný muž. Výjimkou byli eunuchové, tedy vykastrovaní sluhové. Kastrace v Číně znamenala odříznutí penisu i varlat, takže nešlo o proceduru, kterou by člověk podstupoval dobrovolně a s nadšením. Mnoho eunuchů se rekrutovalo z řad zajatců či trestanců, ale čínský císař je mohl dostat i darem od panovníků spřátelených zemí. Pozice sluhy v harému však v sobě skrývala velký potenciál. Pokud si vysoce postavené císařovy manželky a konkubíny některé eunuchy zvláště oblíbily, prosadily je do politických funkcí.

Ze všech plodných mužů měl do harému přístup jen císař.Ze všech plodných mužů měl do harému přístup jen císař.Zdroj: Profimedia.CZ

Do Zakázaného města díky tomu přicházely zástupy chudých mladíků, kteří se sami vykastrovali, aby v harému získali zaměstnání a mohli podporovat své živořící rodiny. Uvádí se, že za vlády dynastie Ming sloužilo císaři až 100 tisíc eunuchů. Nejúspěšnější z nich se výrazným způsobem podíleli na chodu státu.

Jak mezi eunuchy, tak mezi konkubínami obvykle probíhaly konkurenční boje, které mohly vyústit v nepěkné intriky. Vypráví se například, že manželka nižší šarže Wu Ce-tchien (624 – 705) nechala zavraždit vlastní novorozené dítě a vinu svedla na císařovnu. Ta byla poté sesazena a Wu se vyšvihla na její místo. Když císař vážně onemocněl, naučila se vládnout místo něho. Vladařská práce se jí natolik zalíbila, že po císařově smrti k moci nepustila ani jeho syny a zůstala neomezenou panovnicí ještě dalších 15 let.

Zdroje: medium.com, www.allempires.com, www.inkstonenews.com