Voják bez tváře
Harolda Gilliese vyučil průkopník plastické chirurgie Francouz Hippolyte Morestin. Před svým průlomovým případem se věnoval menším opravám obličejových partií zraněných vojáků, jako například odštípnuté špičky nosů nebo poškozená oční víčka. Větší operace pod jeho vedením končily v 90 % fatálně, a to vlivem infekce. Gillies se ale nikdy nevzdal a nakonec přišel s novou technikou, tzv. kožní trubičkou. Tu vůbec poprvé vyzkoušel na Wateru Yeovi, který po výbuchu v bitvě u Jutska utrpěl rozsáhlé poranění obličeje.
Než se Walter vůbec dostal k někomu, kdo by mu dokázal pomoci, vyzkoušel nespočet doktorů, žádný z nich mu kromě různých obličejových zábalů a pochybných mastiček nic osvědčeného nenabídl.
S příchodem ke Gilliesovi nedoufal v žádný zázrak a vlastně neměl žádné očekávání. Jakmile mu Gillies vysvětlil kožní trubičku prodal vidinu návratu k normálnímu životu, Yeo operaci odsouhlasil.
Kožní trubička
Historicky první úspěšná transplantace obličeje probíhala na několik etap a trvala vleklé hodiny. Ze všeho nejdřív Gillies pacientovi vyřízl kus hrudní kůže a přišil mu ji na tvář. Kůži neodřízl úplně, stále byla spojena se zbytkem kůže na hrudníku, aby se mohla neustále prokrvovat a přirostla ke zpustošenému obličeji. Ze zbytků nevyužité kůže smotal nehezkou trubičku.
Gillies v tento způsob opravdu věřil. Kus tkáně vyřízl a přiložil ji na obličej a nechal srůst. S prouděním krve do zašité tkáně měl obrovskou šanci, že pokus vyjde.
Operace se samozřejmě neobešla bez spousty komplikací. Došlo i na infekci, díky včasnému podchycení se z toho Yeo rychle dostal.
Opravdový posun v plastické chirurgii
Po několika týdnech už Gillies mohl „trubičku“ bezpečně odříznout, kůže z hrudníku přirostla k obličeji. V první fázi vypadal Yeo jako pokrytý obličejovou maskou s dírami pro oči. Pro zdokonalení své nové podoby musel podstoupit několik dalších operací. Než lehl pod skalpel, vždy se ujistil, že Gillies ve svých pokusech dostatečně pokročil, a pak ho pustil k řezání. Za pár let vypadal Yeo opravdu dobře a z dálky by nikdo nepoznal, že někdy utrpěl válečné zranění.
Gillies si po skončení první světové války otevřel vlastní ordinaci, do níž přibral svého bratrance Archibalda McIndoea. Ten později založil centrum plastické chirurgie, ve kterém se kromě válečných úrazů věnoval i popáleninám a zdokonaloval své techniky.