„Myslím, že mě maminka vybrala kvůli tomu, že jsem byl hodně hubený,” řekl Hradílek v pořadu Osudy hvězd. Tvůrcům se navíc pravděpodobně líbil také jeho vyražený zub a apetit. Kuře, které mu během konkurzu předložili, totiž snědl s takovou chutí, jako by opravdu přišel z pravěku.

Natáčení bral jako zábavu. Protože měl hlavní roli, světla reflektorů na něj mířila téměř denně. Text se však učit nemusel.

Zdroj: Youtube

„Mým úkolem bylo pobíhat sem a tam, být v pohodě, tvářit se tak, jak mi řekli a občas něco pronést,” vzpomíná Ludvík. 

Jelikož byl důležitou osobou, producenti ho hlídali, aby se nezranil. Za zrušený natáčecí den hrozilo penále ve výši pětatřiceti tisíc korun. „Nesměl jsem jezdit na kole, na koni, lézt na stromy a podobně. To ale nevadilo, protože celé prostředí, kde jsme se pohybovali a proces tvorby byl pro kluka velmi zajímavý,” přiznává. 

Rodina a samizdat

Poté, co filmová trilogie vyšla, mnozí předpokládali, že Ludvík má hereckou kariéru jistou. Žádné významné nabídky na role nebo účast na konkurzech však nepřišly. 

„Dokončil jsem tedy obor umělecký truhlář, udělal jsem si maturitu a oženil se. Ve dvaadvaceti se nám narodilo první dítě, o rok později druhé a v pětadvaceti třetí,” vyjmenovává. 

Zároveň se seznámil s pověstnou košířsko-malostranskou partou, do které patřili například bratři Topolové, Viktor Karlík a od roku 1984 také Ivan Lamper, s nímž začal vydávat časopis Revolver Revue. „A protože jsem měl foťák, fotokomoru, pas i řidičák, začal jsem jim dělat fotky.”

Jako člen redakční skupiny byl téměř neustále jednou nohou v kriminálu. Choval se totiž v rozporu s tzv. Obuškovým zákonem, jenž v roce 1969 vydal Ludvík Svoboda. Ustanovení udělovalo mimořádné pravomoci Sboru národní bezpečnosti, s cílem zajistit veřejný pořádek narušovaný „zejména ze strany protisocialistických a protispolečenských živlů...“

I přesto se Ludvík nebál spolupracovat s řadou členů disidentu, jezdil do Krkonoš, kde probíhala výměna samizdatu s členy polského undergroundu, účastnil se mnoha pouličních demonstrací a stal se mimo jiné posledním signatářem Charty 77.

Život v novinách

Práce pro tištěné i internetové noviny ho natolik chytla, že se stal profesionálním fotografem. 

„Někdy chodím jen tak po městě a snažím se zachytit něco zajímavého, jindy zase vyjíždím s reportérem. Preferuji ale prostředí, kde se normální lidé bojí, jako jsou ghetta nebo ústavy pro mentálně postižené.”

Na filmování ale nezapomněl. Přiznává tak, že jeho maminka měla pravdu, když říkala, že je to velká zábava.

„Podle mě jsou ale ty filmy hrozné a nedá se na ně koukat,” směje se. Mezi diváky je ale trilogie Osada Havranů, Volání rodu a Na veliké řece stále oblíbená. Na serveru Československé databáze má kolem 64 %.

Zdroje: www.csfd.cz, www.pametnaroda.cz, www.kafe.cz, www.cs.wikipedia.org, www.ceskatelevize.cz