Pád na dno

Psal se rok 1939 a dvacetiletá dívka Heda Blochová se právě vdala. Za muže pojala doktora práv Rudolfa Margolia a otec, který pracoval jako finanční ředitel ve Waldesově továrně Koh-i-noor, se dmul pýchou. Kdyby do sebe ale nebyli mladí lidé bláznivě zamilovaní, stihli by uprchnout do Palestiny. Dlouho se strachu z války vysmívali. Když se rozhodli pro útěk, bylo na nové doklady pozdě.

Na podzim 1941 byli deportováni do Lodže, kde i s Hedinými rodiči strávili tři roky. Trpěli a marně vzpomínali na dobu blahobytu a bezstarostnosti. Před transportem do Osvětimi se Heda začala smiřovat se smrtí. Hned u vstupní brány zahlédla Mengeleho a naposledy viděla svoje rodiče. Selekcí neprošli a jejich osud byl zpečetěn v plynové komoře.

Sebevražda na Karlově mostě

Heda se jako zázrakem dostala mezi ženy, které byly vybrány pro práci na západě. Ty, které se do vagonů neprodraly, čekala smrt. Bylo to těsné, ale život jí zachránila neznámá žena, která omdlela a Heda ji okamžitě nahradila. Pracovala v podzemní muniční továrně a tesknila po rodičích a manželovi. Toho potkal stejný osud a díky brilantní francouzštině, kterou se domlouval s lékařem, se vyléčil z tyfu.

Rudolf i Heda sebrali zbytky odvahy a při pochodu smrti se rozhodli pro útěk. Kdyby Rudolf zaváhal, na rozkaz Himmlera by o pár dní později zemřel. Heda se dostala do Prahy, ale neměla zázemí. Obcházela svoje dávné přátele a prosila o pomoc. Lidé se báli a odmítali jí. Stála na Karlově mostě a chystala se k sebevraždě. Nakonec našla úkryt v opuštěném bytě svého známého. Seděla v místnosti a jedla tvrdý hrách. Nechtěla se prozradit. 8. června 1945 se v Praze konečně setkala se svým manželem.

Pohlcen režimem

Rudolf se nikdy nevyrovnal s příkořím, kterého byl v Lodži, v Osvětimi a v Dachau svědkem. Komunistický režim ho pohltil a on mu podřizoval svůj život. S tím Heda nesouhlasila, ale svému muži nemohla odporovat. Po narození syna Ivana se situace vyhrotila a Rudolf přijal místo na ministerstvu zahraničního obchodu. Úmysly měl čisté, ale stal se jednou z obětí kauzy Rudolfa Slánského. 2. prosince 1952 ho ve věznici na Pankráci viděla naposledy. Následující den byl popraven.

Manželovo jméno bylo jako kámen na noze. Domovem se jí stala vybydlená místnost na Žižkově a pracovala jako uklízečka. Pomocnou ruku jí nabídl lingvista Pavel Kovály. Ten se za pachtování s bývalou ženou Margolia dočkal ponížení a skončil jako topenář. Nakonec se roku 1968 nechala inspirovat svým synem, který dva roky před ní odešel do Anglie, a emigrovala do USA. Tam si našla klidné místo jako knihovnice. Do Čech se vrátila až v roce 1996 a prožila tu posledních čtrnáct let svého života.