Zdroj: winto
Krvavý pinďa Jöckel: Velitel Terezína s omezenou inteligencí se mstil na vězních
Heinrich Jöckel vedl koncentrační tábor Terezín tvrdou rukou. Strach budil nejen svým sadistickým chováním, ale i dvěma vlčáky, které pouštěl na ty, co měli zemřít.
Heinrich Jöckel si vždycky přál působit jako voják nebo policista. Paradoxně se ani jednomu vzděláním nepřiblížil – vyučil se jako písmomalíř a autonatěrač, na víc jeho intekt nestačil. Během první světové války ale nastoupil do armády, po kapitulaci Německa 11. listopadu 1918 ho propustili. Jöckel strádal. Neměl peníze, pomalu ani kde bydlet, a musel brát nárazové nabídky. Do roku 1925 pracoval v několika továrnách jako dělník, než si našel stabilnější profesi.
Do NSDAP se přidal v roce 1931 a k vysněné policii nedlouho poté. Než započala druhá světová válka, dělal dozorčího v koncentračním táboře v Oranienburgu, nakonec ho převeleli do protektorátu, kde se z řádového policisty vypracoval na člena pražského gestapa. V roce 1939 působil jako velitel v táboře na Opavsku a od roku 1940 velel koncentračnímu táboru Terezín.
Krvavý pinďa
Vězni mu říkali Krvavý pinďa. Posměšná přezdívka měla zlehčovat jeho krutou náturu a způsoby, jakými trýznil vězně. Očití svědci později vypověděli, že Jöckel se rád podílel na vraždění, nic netušící vězně praštil do zátylku a nohama jim došlápl na páteř, nebo skočil na hrudní koš.
Při ruce měl dva vlčáky, pojmenované Berndt a Hartl. Jejich zuřivý štěkot se šířil táborem a varoval vězně před blížícím se nebezpečím. Když se Jöckelovi někdo nelíbil, poštval na něj své psy a nadšeně sledoval, jak ho trhají na kusy.
Dceru i otce potkal stejný osud
Jöckel bydlel se svou druhou manželkou a dvěma dcerami v tzv. Panském domě v Malé pevnosti. Ta starší údajně často flirtovala s důstojníky a měla milenecké poměry s dozorci. Obě děvčata byla po válce vyslýchána, starší byla odsouzena k smrti.
Stejný osud potkal i Jöckela, 25. října 1946 ho za válečné zločiny odsoudili k trestu smrti. Popraven byl tentýž den.
