Tajemník von Wittberk dostal od Voigta příkaz, aby přepočítal hotovost v radniční pokladně. Ten otevřel sejf a spočítal 4000 marek a 70 feniků. Další nepatrný úsměv přeletěl po lehce oholené tváři nenapravitelného zlodějíčka Voigta. "Zabavuje se! Na základě podezření z finančních machinací, které jste se zde na radnici dopustili." Zahřměl, sepsal potvrzení o zabavení peněz, podepsal se příjmením ředitele věznice von Malzahn a překvapeného starostu a pokladníka naložil do dvou kočárů a společně se čtyřmi vojáky je poslal do Berlína. Zbývajících šest vojáků, kteří hlídali budovu z venku, pozval do nádražní restaurace na párek a pivo, a pak je postavil strážit nádraží. Sám nasedl do vlaku směrem Berlín a zmizel v dálce.
Friedrich Wilhelm Voigt se sice řádně vyučil, ale vydělával si drobnými podvody a zlodějinou.
Tak zní příběh tzv. Hejtmana z Konopníku, Friedricha Wilhelma Voigta, který, i když se vyučil obuvníkem, nedokázal si pomoci a zdrojem jeho obživy byla zlodějina a podvody. Za drobné i větší zločiny si dohromady odseděl skoro třicet let. Když byl v polovině roku 1906 propuštěn, i přes zákaz tento sedmapadesátiletý bezdomovec zamířil do Berlína, kde si v různých vetešnictvích pořídil vojenskou uniformu, do níž se ve křoví převlékl. Přestože byla značně ošuntělá, vojáci na ulici mu salutovali. Protože plán A vyšel, mohl zrealizovat i plán B - naverbovat vojáky v kasárnách pod záminkou tajné služby, odjet do Köpenicka a na radnici získat tučnou sumičku.
Když starosta s pokladníkem dojeli do Berlína a všechno se vysvětlilo, netušili, že jsou součástí příběhu, který se bude s velkým úspěchem hrát na divadelních prknech a dokonce se i zfilmuje. Zatím jen s hlavou v rukách spekulovali, co se vlastně stalo a jak se nechali oklamat. Nebyli sami. Tato událost se jako bleskem rozšířila do celého Německa a byla lidem jen pro smích. Terčem jejich vtípků se stali především vojáci i úředníci. Najednou byl odhalen jeden z typických německých rysů - bezbřehá poslušnost k rozkazům, vojenské subordinaci, nedotknutelnosti vojenské uniformy a respekt k nesmyslné byrokracii, jež je nyní označována termínem "kopnikiáda".
Život na ulici, kde se musel skrývat před vojáky, měšťany i ostatními bezdomovci, jež si brousili zuby na peníze, Voigta nebavil. Deset dnů po incidentu se tedy sám přihlásil na policii, ale nikdo nechtěl ošklivému, špinavému a nuznému chlápkovi věřit, že je to právě on, kdo přechytračil studované úředníky a vojáky. Ještě týž den byl obviněn z pěti trestných činů a později odsouzen ke čtyřem letům lehkého vězení a k náhradě škody. Po dvou letech ho ale s poznámkou "To jsme celí my (Němci),” propustil císař Vilémem II., kterého Voigtův čin dokonale pobavil. Před branami vězení ho čekalo více než 10 tisíc lidí, kteří mu provolávali slávu, ujala se ho bohatá vdova a pro nenapravitelného zlodějíčka začal nový život. Se svým příběhem vystupoval v cirkuse, kabinet Madame Tussaud mu vyhotovil voskovou figurínu, napsal knihu "Jak jsem se stal kapitánem Köpenicku” a stal se boháčem. Nakonec se odstěhoval do Lucemburska, kde si žil na vysoké noze až do hospodářské krize po 1. sv. válce. Až tehdy kvůli vysoké inflaci ztratil veškeré své úspory a majetek. Dne 3. ledna 1922 zcela vyčerpán umírá v naprosté bídě na zápal plic.
Zdroj: www.de.wikipedia.org, www.kriminalistika.eu, Miroslav Jedlička: Friedrich Wilhelm Voigt - "hejtman z Kopníku")
