Ona pocházela ze Slovenska, on zase z Polska. V obyčejném světě by se možná nikdy nesetkali, ale tohle byla Osvětim, místo, kde lidi spojovala jediná věc – cizí nenávist.

Spitzerová se v táboře objevila v roce 1943 a nebýt jejího uměleckého talentu, pokračovala by v těžké práci, kterou na začátku internace vykonávala a která ji málem stála život. Působila jako hlavní grafička tábora, na ženské vězeňské uniformy malovala červené pruhy. Později „povýšila“ do funkce, jež jí umožňovala zachraňovat životy vězeňkyň – měla přístup k osobním údajům a mohla s dokumenty manipulovat tak, aby ženy dostaly lehčí práci nebo byly přemístěny do jiné sekce. Samozřejmě na úkor jiných.

Wisnia odklízel těla vězňů, kteří se před nejistým osudem vrhali na elektrický plot do náruče jisté smrti. Depresivní situaci v táboře si snažil zpříjemnit zpíváním různých lidových písní. Nakonec se stalo, že jeho popěvky zaslechli esesáci, kteří si ho najali jako zpěváka do tzv. saun, v nichž se čistily uniformy zplynovaných vězňů. Tam se roku 1943 se Spitzerovou poprvé setkali.

Jakožto privilegovaná vězeňkyně dokázala Spitzerová vyjednávat tajné schůzky se svým novým objevem. O setkáních se však nesměl dozvědět žádný dozorce, kontakt mezi mužem a ženou byl v Osvětimi přísně zakázaný a odhalení by vedlo k likvidaci obou aktérů. Mezi vězni postupně vznikalo silné milenecké pouto, kterému nedokázalo zabránit ani všudypřítomné nebezpečí.

Setkáme se ve Varšavě

S blížícím se příchodem osvoboditelů se jejich vztah zdál čím dál tím hmatatelnější, ale zároveň se propast mezi oběma milenci prohlubovala. Slíbili si, že až válka skončí, setkají se ve Varšavě. Wisnia poté nastoupil na pochod smrti, z něhož se vymanil opravdu vynalézavě – strážce uhodil lopatou a utekl do lesa. Schoval se do stodoly a čekal na záchranu. Tam ho našla 101. výsadková divize americké armády, která ho vzala pod svá křídla a vychovala z něj řádného člena. Wisnia se naučil střílet ze zbraně a vyslýchal pochytané nacisty.

Na Spitzerovou se rovněž usmálo štěstí, i když později. Byla jednou z posledních osob, která pochodem smrti opustila koncentrační tábor. Podařilo se jí zbavit se červeného pruhu na uniformě a splynout s prchajícím davem. Poté už pokračovala do Bratislavy, svého rodného města.

Na poválečné setkání došlo, ale ne v době, kdy si to oba přáli. Poštěstilo se jim až po dlouhých 72 letech. Wisnia jakožto člen 101. divize po válce emigroval do Spojených států za příbuznými, kteří přežili holokaust, Spitzerová se provdala za vedoucího bezpečnosti tábora ve Feldafingu Ewrina Tichauera a velkou část života procestovala, i ona ale nakonec skončila v USA.

Život mu zachránila pětkrát

Wisnia v roce 2015 napsal knížku, v níž vypráví o životě za plotem továrny na smrt. O rok později se k němu dostalo, že Tichauerová žije taktéž v New Yorku, a svou dávno ztracenou lásku zkontaktoval.

Tichauerová na něj nikdy nezapomněla. Při prvním setkání po téměř tři čtvrtě století se jí Wisnia zeptal na otázku, která mu celý život ležela v hlavě: ,,Zachránila jsi mě před smrtí?“ načež Tichauerová zvedla otevřenou dlaň a odpověděla: ,,Pětkrát jsem tě zachránila před špatnou cestou.“ Jak se ukázalo, Helen kromě dokumentů vězeňkyň manipulovala i těmi Wisniovými a pětkrát ho ušetřila před cestou do jiného tábora a pravděpodobné smrti.

Nakonec mu prozradila, že na něj ve Varšavě čekala, ale že se nedostavil. Oba si poté, i když každý šťastně sezdaný, vyměnili Miluji tě. Tichauerová byla v době shledání těžce nemocná a upoutaná na lůžku, zemřela v roce 2018 ve věku 100 let. Wisnia se zúčastnil 75. výročí osvobození Osvětimi, při němž přeživším koncentračního tábora zazpíval píseň, kterou ho Helen před všemi těmi lety naučila.