Hledání zlatých zubů
Henryk Mandelbaum se narodil do chudých poměrů, otec vlastnil jen skromné řeznictví a rodina se snažila žít nenápadně. Židovský původ ho dohnal a válka poznamenala na celý život. V roce 1944 se dostal do Osvětimi a ke svému překvapení i přes svůj zubožený stav prošel selekcí. Dostal se do Sonderkommanda a měl přístup přímo do krematorií.
Po spalování těl tam chodil a odnášel popel a zbytky těl pryč. Vylamoval zlaté zuby a schraňoval cennosti, které našel. Ty musel odevzdávat. Když v táboře docházely kapacity, byl přeložen na ještě horší práci. Kopal jámy a ukládal mrtvoly do hromadných hrobů. Často byl svědkem jejich zapalování. Pro záchranu svého života by dokázal dělat všechno možné, ale každý den se mu vracela vzpomínka na zbytek rodiny, která šla nekompromisně do plynu.
Pokus o povstání
S dalšími lidmi se pokusil o povstání. Byl to risk, nebyli úspěšní a ocitli se na prahu smrti. Přežil, ale o několik týdnů později byl vyhnán na pochod smrti. Nepochyboval o tom, že by ho tam čekala smrt. Neváhal jako ostatní, sebral zbytky odvahy a síly a utekl. Nebral ohledy na své spoluvězně a dlouho žil s přesvědčením, že si život zachránil jako jediný.
V Osvětimi zažíval něco, na co nedokázal do konce života zapomenout. Když se do tábora po letech vrátil v rámci pietní akce, vynutil si obhlídku míst, která jsou návštěvníkům nepřístupná. Chtěl se dostat do částí, kde pracoval.
Po válce nemohl dlouho najít rovnováhu. Vrátil se do Polska, oženil se a snažil se z hlavy vytěsnat hrůzy z války. Jen těžko ale překonával ztrátu celé rodiny. Nedokázal si udržet práci. Částečnou úlevu pocítil při soudním procesu, kdy jako jeden z přeživších vězňů svědčil proti dozorcům z Osvětimi. Tenkrát se dočkal spravedlnosti. Po jeho smrti 17. června roku 2008 byl zasazen pamětní strom.
