Rané dětství strávil Herbert Heller v Teplicích, v roce 1934 se rodina přestěhovala do Prahy. Na počátku války se musel s rodiči a starším bratrem přesunout do terezínského ghetta, kde byly podmínky mnohem snesitelnější oproti tomu, co ho čekalo v Osvětimi.
Do vyhlazovacího tábora Hellerovi přicestovali v květnu 1944. Herbert byl ubytován ve stejné ubikaci jako jeho otec, který mu neustále kladl na srdce, aby zůstal silný a zdravý, protože se jednoho dne určitě vrátí domů. Herbertovi bylo v té době 15 let a dostal práci na marodce, kde však nebylo k dispozici nic jiného než aspirin a náplasti. "Kdo potřeboval něco víc, musel do německé nemocnice, odkud se už nevrátil - zpravidla nepřežil pokusy německých lékařů," vysvětlil Heller. (Zdroj: www.dailyrepublic.com, březen 2020)
Jediné jídlo denně k zasycení nestačilo, chlapec zaháněl hlad studenou vodou. Jednou týdně se mu podařilo navštívit matku, která byla držena v protějším bloku. Jeho otec byl později transportován jinam a Herbert už o něm nikdy neslyšel. Stejně tak dodnes neví, co se stalo s jeho bratrem.
V lednu roku 1945 byli přeživší vězni vyhnáni na pochod smrti. Hlad, mráz a vyčerpání jim podrážely nohy, ale kdo zůstal pozadu, toho dozorci bez milosti zastřelili. Herbert byl třetí den pochodu na konci svých sil, když uviděl u cesty starý batoh. Sáhl po něm a našel v něm mužské civilní oblečení. Rychle si ho navlékl přes vězeňské hadry a od pochodující skupiny se vzdálil.
Zamířil k nejbližšímu nádraží a protože uměl německy, předstíral, že cestoval s rodiči a ztratil se. Podařilo se mu vrátit se do Prahy, kde vyhledal katolickou rodinu, která Hellerovým už dříve pomohla. Našel zde azyl a obstaral si kyselinu, aby se pokusil smazat tetování na ruce.
Po válce se šťastně shledal s matkou a společně zamířili do Spojených států. Našli si práci v San Francisku a usadili se tu natrvalo. "Přišel jsem do Ameriky s deseti dolary v kapse. Dneska mám šťastné manželství, tři dcery a deset vnoučat," popsal Heller, který svou rodinu považuje za nevýslovné bohatství.
Jeho dcery v něm vidí superhrdinu, to ale pamětník popírá. "Nemyslím, že jsem odvážný. Spíš jsem měl hodně štěstí," uzavírá Heller svůj pohnutý příběh. (Zdroj: www.sanfrancisco.cbslocal.com, březen 2020)
