Říká se, že za vším máme hledat ženu. Francouzské přísloví skutečně nevystihuje nic lépe, než životní trable Ladislava Chudíka. Jeho manželka Helena psychicky nezvládala své zdravotní problémy související s nádorem na mozku a styděla se vycházet mezi lidi. Její stud přerostl až ve fobii z jakéhokoli sociálního kontaktu a jak sebe, tak svého manžela zcela izolovala od společnosti. Jakmile měla pocit, že se na ni v sousedství někdo dívá skrz prsty, hned se chtěla stěhovat. A v roce 1968 dospěla k názoru, že jí bude lépe někde zcela mimo Československo.

Ladislav Chudík svou manželku podporoval, jak jen mohl. Neuvědomoval si, že ve skutečnosti potřebuje psychologickou pomoc. Trpělivě snášel její scény i nadávky, kterými ho zasypávala. Věřil jejímu tvrzení, že přeci není bláznivá, aby musela na léčení. Dokonce se pod jejím nátlakem neváhal stěhovat z místa na místo.

Neutěšená domácí situace vyvrcholila emigrací do Rakouska. Chudík získal tříměsíční angažmá ve vídeňském divadle Volkstheater, němčinu ale neovládal natolik, aby byl se svým výkonem na jevišti spokojený. Odtržen od své kultury a přátel, Chudík si v Rakousku začal stýskat. Vtom se ale stalo něco nečekaného.

U dveří Chudíkova vídeňského bytu zazvonila skupina slovenských studentů herectví vedená Andrejem Hrycem a Jurajem Kukurou. Přijeli si pro svého profesora, protože nechtěli, aby je vyučoval kdokoli jiný. "To byl takový emocionální dotek, ze kterého se rozklepe srdce a podlomí se kolena," přiznal po letech Chudík, podle něhož tenkrát došlo i na slzy.

Nerozmýšlel se dlouho. Dokončil sérii představení ve vídeňském divadle, jak mu předepisovala smlouva, a s radostí se vrátil zpátky na Slovensko. Díky tomu se později mohl stát primářem Sovou a zvěčnit se na obrazovkách nejen slovenských, ale i českých diváků.