Herta Bothe byla další z velmi nechvalně aktivních ženských stráží v koncentračních táborech, která se významnou měrou podílela na holokaustu. Narodila se 3. ledna 1921 v německém městečku Teterow v Meklenbursku-Předním Pomořansku v Německu. Roku 1939 vstoupila do Svazu německých dívek (BDM – Bund Deutscher Mädel). BDM byl založen roku 1930 jako dívčí odnož o čtyři roky dříve vzniklé chlapecké organizace Hitlerova mládež (HJ – Hitlerjugend) v době národního socialismu v Německu. BDM a HJ byl 7. června 1932 vyhlášen za součást Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP).

O životě Herty Both se neví téměř nic, kdo byli její rodiče, zda měla sourozence nebo zda měla nějaké blízké příbuzné. Neexistoval nikdo, kdo by mohl o jejím životě něco říct. Skoro to vypadá, jako by Herta část svého života chtěla vymazat. Dětství i dobu dospívání pohřbila a umožnila zaznamenat pouze její „nejlepší léta“ po vstupu do BDM.

Ačkoliv nebylo členství v BDM povinné, Herta v organizaci našla něco, co ji vzrušovalo. Mladá dívka zcela propadla doktríně nacionalistického socialismu a cítila velkou potřebu „být při tom“ a že s ní národ počítá. Vždyť také příslušnost k BDM byla výsadou pouze pro německé občany, Árijce, čisté rasy bez dědičných onemocnění. Vedení BDM se v té době nově také zaměřovalo na zdravotní výchovu. Z minulosti zůstala zachována pouze civilní ochrana, jelikož korespondovala u „vyšších míst” s představou možné války. Zřejmě i to bylo pro Hertu impulzem a v srpnu 1940 do konce září 1942 absolvovala zdravotnický kurz a stala se zdravotní sestrou.

Herta byla velmi nadanou sportovkyní, svůj talent projevovala v mnoha sportovních disciplínách. Její fyzická zdatnost a vytrvalost její nadřízené upoutala natolik, že byla v září 1942 povolána do koncentračního tábora Ravensbrück jako ženská stráž. V Ravensbrücku se po čtyři týdny školila, aby byla součástí dozorčího personálu mezi tzv. Aufseherinnen. Setkala se tam například s Irmou Grese nebo Dorotheou Binze, které spojovalo společné nadšení pro kruté mučení a sadismus.

Po třiceti dnech v „Mostě havranů[1]“ byla přemístěna do koncentračního tábora Stutthof, který vybudovali nacisté v září 1939 v izolované a zalesněné oblasti západně od malého města Stutthof poblíž baltského přístavu Gdaňsk. Tam začala její děsivá kariéra coby Aufseherin. Tam zůstala až do konce července 1944 do svého převelení do Bromberg-Ost (pobočného tábora tábora Stutthof).

Ve Stutthofu zahynulo za dobu druhé světové války více než 85 000 lidí z celkového počtu 110 000 deportovaných. Dennodenně umírali na katastrofické podmínky, které v táboře panovaly. Ti, kteří nebyli popraveni, umírali na hlad, nemoci a kruté zacházení dozorců. Z tábora nebylo možné uniknout. Vyhlášeným postrachem nacistických strážců v historii Třetí říše byla Herta, mladá blonďatá dívka s výraznými rysy ve tváři, mohutnou čelistí a typicky vzdorovitým pohledem. Nemilosrdná, arogantní a teatrálně hlasitá Herta, velmi tvrdě trestala všechny vězně bez ohledu na to, zda měli nebo neměli své denní povinnosti splněny. Jediným jejím cílem bylo zastrašovat, trápit a ponižovat lidi uvězněné mezi čtyřmi stěnami.

Dne 21. ledna 1945 byl tábor evakuován a Herta spolu s vězni a ostatními dozorci absolvovala pochod smrti nejprve do Oranienburgu a 1. března 1945 do Bergen-Belsen. Především v Bergen-Belsenu se proslavila tím, že často bez slitování mlátila vězenkyně dřevěnou tyčí a často je umlátila k smrti. Slabé vězeňkyně nesoucí těžké kontejnery s jídlem střílela pistolí z bezprostřední vzdálenosti.

Do tábora Bergen Belsen vstoupila 15. dubna 1945 spojenecká armáda. Vojáci Hertu a další dozorkyně přinutili uklízet mrtvoly vězňů do masových hrobů přilehlých k hlavnímu táboru. Herta Bothe u soudu popisovala, jak pro ni byla vyhublá těla stále velmi těžká, což jí způsobilo značné bolesti zad. Postěžovala si také, že když odklízela mrtvoly, nesměla při tom nosit rukavice ani masky a velmi se bála nákazy tyfem. Těla byla tak prohnilá, že při manipulaci s nimi jim odpadávaly ruce a nohy od zbytku těla.

Herta Bothe byla vskutku velmi kontroverzní postava, zůstala v táboře a pomáhala spojencům vyčistit tábor od těl. Absolutně ji nenapadlo, že byla součástí trestního systému, a že za své činy bude nést odpovědnost. Byla zatčena a odvezena do vězení v Celle. Dne 17. září 1945 stanula před soudem v Lüneburgu. O dva měsíce později byla odsouzena k desetiletému trestu odnětí svobody. Propuštěna byla ovšem již v roce 1951, údajně za dobré chování.

Po válce se vdala a žila v severovýchodním Německu. Získala příjmení Lange, ale zůstala známá pod svým rodným příjmením. V roce 2009 v rozhovoru pro dokument „Holokaust“ uvedla: „Jestli jsem udělala chybu? Nemyslím si. Jsem si skoro jistá, že mohu říci, že jsem chybu neudělala. Chybou bylo, že to byl koncentrační tábor. Já jsem tam ale musela jít, protože kdybych tam nešla, skončila bych tam jako vězenkyně.“

Zemřela údajně 16. března 2000, ale toto datum úmrtí není ověřeno. Některé prameny uvádějí rok úmrtí až konec roku 2011. Jisté je to, že chtěla žít odděleně od zbytku světa v tichosti, aniž by na sebe poutala pozornost. Pokání však zřejmě nikdy neučinila.

Zdroj: Lavanguardia.com



[1] Ravensbrück, most havranů, po němž kráčí havrani do pekla. V polích kolem koncentračního tábora bylo mnoho krkavců, vran a havranů, kteří tam snadno nalezli potravu.