Nejasné jsou i hypotézy, za jakých okolností by Hitler vůbec mohl válku vyhrát; i kdyby padl Stalin a s ním celý jeho Sovětský svaz, Američanům by stačilo svrhnout jednu atomovou bombu na Berlín, a válka by stejně rázem skončila, jen by se tak stalo o několik měsíců později. Představme si ale, že by Němci přišli s podobně nebezpečnou zbraní o něco dříve, a podmanili by si díky tomu celý svět. Případně mohla nastat situace, že by se Američané rozhodli nevměšovat se do záležitostí cizích států a stačila by jim výhra nad Japonskem. S Německem by pak vedli jakousi studenou válku a nutili by ho dodržovat mírovou dohodu.

České země by v obou případech zůstaly Protektorátem. Co by to znamenalo pro jejich obyvatele?

Hitler považoval české území za velice strategické, a proto si ho zvolil za svou první kořist. Území ležící uprostřed Evropy bylo odpradávna křižovatkou obchodních cest a v průběhu první republiky se tu rychle rozvíjel obchod i průmysl. Kromě ekonomických zájmů sem však Hitler směřoval i zájmy vizionářské: pokud chtěl obnovit někdejší impérium, musel začít Rakouskem a Českem. Zabráním těchto dvou území si vytvořil neochvějný základ.

S tím přichází také vysvětlení, proč od našeho území odsekl Slovensko a českou část nazval "Protektorátem", jako by jí chtěl poskytnout ochranu (protectio znamená v latině ochrana). Na Slovensku mu nezáleželo, ale Čechy byly z historického hlediska součástí rakouské monarchie, a tak to podle něj mělo zůstat.

Nacisté vyvinuli i teorie, podle nichž byl český národ natolik promísen s německým, že existovala možnost jeho část zcela zgermanizovat. Některé zdroje uvádějí, že se Hitler chystal poněmčit až 86 procent Čechů, jiné zmiňují střízlivějších 30 procent.

Hitler tedy zřejmě nepočítal s tím, že by české obyvatele v budoucnu vyhladil. Protektorátním zřízením dal najevo, že se občanům "nic nestane, pokud se mu nepostaví na odpor". Šlo v podstatě o zločinný typ ochrany, kterou mafie poskytuje za úplatu bohatým podnikatelům. Češi to pochopili ve chvíli, kdy gestapo začalo zatýkat nepohodlné osoby, intelektuály a demonstrující studenty, kteří pak skončili na popravišti nebo v koncentračním táboře.

Kdyby byl Hitler vyšel z války jako vítěz a našel si čas na "řešení české otázky", nejspíš by podnikl selekce, v nichž by Čechy rozdělil na dostatečně "árijské" a "příliš slovanské". První skupina by zřejmě získala německé občanství a byla by nucena zapomenout na český jazyk i kořeny; na muže by se navíc tímto vztahovala branná povinnost a museli by narukovat do německé armády. "Slovanská" skupina by pak nemusela být nutně vystěhována do dalekých končin či vyvražděna, jak se o tom někdy spekuluje. Německo totiž potřebovalo pracovní sílu.

Ačkoli by se už přímo neválčilo na frontách, německé jednotky by v dobytých územích musely setrvat ještě dlouhá léta, aby v nich udržely stabilitu. Vojenský stát navíc nenechá své vojáky v klidu ani v dobách míru - musejí být vždy připraveni. Zároveň je tu ale potřeba mužů, kteří budou pracovat na polích a v továrnách, jinak zemi ohrozí hladomor.

Německá Říše ve střední Evropě by proto rozeznávala vyšší kastu Árijců - vojáků a nižší, podřadnou kastu českou, nuceně nasazenou. Dá se předpokládat, že v rámci této podřízené třídy by se podařilo mezi rodinami uchovat kulturní prvky a rodný jazyk. Po Hitlerově smrti by možná vzniklo i příhodnější prostředí pro snahy o nové české obrození.

Autonomii by však už česká země získávala jen obtížně. I kdyby se poměry uklidnily a nacistický režim se časem zmírnil, Češi by byli menšinou roztroušenou po německém státě a čekala by je dlouhá cesta za získáním rovných práv. Sny o samostatné republice by upadly v zapomnění.