Nedá se říci, že Adolf Hitler a jeho ministr propagandy Josef Goebbels byli nějací atraktivní krasavci; oba si navíc už v dětství vypěstovali komplex kvůli nedostatečným fyzickým schopnostem. Hitler platil za neduživé dítě neschopné sportu, což později stvrdili i důstojníci rakouské armády, když ho odmítli naverbovat. Odveden nebyl ani Goebbels, protože ve čtyřech letech prodělal zánět kostní dřeně a potýkal se s trvalými následky v podobě chromé nohy. Oba muži se své fyzické handicapy logicky snažili vykompenzovat intelektem. Hitler hodně četl a rozvíjel umělecké ambice, Goebbels vášnivě psal a chtěl se stát novinářem.
Kdo neumí, stále má možnost řídit
Jenže oba hned na samém počátku své dráhy tvrdě narazili. Hitler se na akademii neprobojoval a Goebbelse ve všech novinách odmítli. Vzal si do hlavy, že německá média jsou ovládána Židy, kteří nabírají jen své vlastní pisálky.
Jak Goebbels, tak Hitler proto upřeli své zraky k politice, jež jejich cesty svedla dohromady. Hned si padli do noty a stal se z nich nerozlučný tým. Dnes už se ani nedá přesně stanovit, kdo z nich měl na německé masy větší vliv. Oficiálně to byl Hitler, který vypadal reprezentativněji a poctivě se učil veřejnému vystupování i sugestivní gestikulaci. Goebbels zase uměl pracovat se slovy a vytvářet působivé kampaně. Zcela plánovaně a racionálně zaútočili na frustrace obyčejných lidí: nemožnost najít v poválečném Německu práci, rozčarování z prohrané války a obecně rozšířené nesympatie vůči židovské menšině.
Práce byla v nacistické propagandě úderným heslem.
Ďábelsky chytrý plán
Mnoho charismatu k tomu nepotřebovali. Pro začátek stačilo, aby lidu slíbili dálnice, jejichž stavba zvedne zaměstnanost. Pustili se do toho hned po vítězství ve volbách v roce 1933. K tomu se už obecně vědělo, že kdo vstoupí do jejich strany, bude mít práci jistou. NSDAP se o něho dobře postará. Nezapomněli ani na aktivity pro děti. Hitlerjungen se zpočátku tvářila jako mírumilovná organizace, kde děti mohly sportovat a jezdit do přírody, což je odvedlo od lelkování ve špinavých městských ulicích. Rodiče byli nadšeni.
Ačkoli Hitlerovi ani Goebbelsovi IQ nikdy nikdo neměřil, dnešní psychologové se domnívají, že takto precizně naplánované ovládnutí masy nemohlo být dílem lidí s podprůměrnou inteligencí. Naopak. Hitler měl načtené filosofické texty a přesně věděl, které pasáže ve své demagogii použít - či spíš zneužít. Odhaduje se, že jak on, tak jeho šedá eminence Goebbels mohli mít IQ mezi 130 a 140.
Norimberský proces
Inteligence nedělá člověka
Když během norimberského procesu psychiatr Douglas Kelley a psycholog Gustave Gilbert měřili inteligenci souzených nacistických pohlavárů, došli přitom k překvapivému závěru. Průměrné IQ 21 strůjců holocaustu činilo 128 bodů, a stálo tedy poměrně vysoko nad průměrem. Například bývalý generál Hermann Göring se mohl chlubit IQ 138. Hitlerův oblíbenec, studovaný právník a ministr bez portfeje Arthur Seyss-Inquart v testu dosáhl dokonce 141 bodů. Nejvyšší IQ - 143 - pak měl někdejší ministr financí Hjalmar Schacht, jemuž byla přisuzována hlavní role v rozmachu německé ekonomiky v letech 1933 až 1939. Schacht nicméně včas zabrzdil a s rozpoutáním války začal Hitlerův rezim silně kritizovat. Několik let poté strávil v koncentračním táboře a od norimberského soudu odešel očištěn.
Vidíme tedy, že inteligence sama o sobě nemá vliv na vytváření humánního hodnotového systému a nečiní člověka automaticky lepším. V kombinaci s nenávistí a touhou po moci se dokonce může stát velmi nebezpečnou asistentkou.
Zdroje: historyofyesterday.com, comicism.tripod.com, www.iq.harvard.edu
