Všech jedenáct Hitlerových katů dokázalo v letech 1933-1945 popravit dohromady přibližně dvanáct tisíc lidí. Kromě praktických dovedností musel mít každý říšský kat nastudovanou tzv. krvavou normu. Jednalo se o Zásady pro práci popravčích označené jako Směrnice číslo 82. Ta jim přinášela také spoustu výhod. Kromě přesně stanovené výše ročního platu dostával navíc kat zvláštní odměnu za každou vykonanou popravu.

Jedenáct vybraných mužů uzavřelo smlouvu s ministerstvem spravedlnosti, které vydávalo žádosti k vykonání trestu smrti.

Všichni členové „Hitlerovy jedenáctky“ patřili k tehdejší finanční elitě. Nejvíce peněz vydělával Gottlob Bordt, který si jen za půl roku přišel na 13 700 říšských marek. Smutným paradoxem bylo, že většina těchto peněz proudila z kapes příbuzných obětí nacistického režimu. Po exekuci museli děti, manželky nebo rodiče zaplatit nejen za popravu, ale také za výslechy, věznění či dopravu odsouzených.

Nejznámějším členem tohoto Hitlerova spolku byl popravčí Alois Weiss. V letech 1943 – 45 působil v pankrácké sekyrárně, kde se podílel na přibližně tisícovce poprav gilotinou. Tomuto muži šlo v pozdějším věku hlavně o peníze, lítost nad svými činy neprojevoval. Jeho hlavní starostí byl boj s úřady o vyšší penzi. Rád prý vzpomínal na chvíle, které strávil v Praze. Weiss kdysi býval také pomocníkem Johanna Reichharta, který spolu s Wilhelmem Röttgerem, drželi rekord za největší množství popravených lidí.

Každý z nich má, dle údajů německých historiků, na svědomí přibližně tři tisíce lidských životů. Wilhelm Röttger byl prý veselá kopa. Kromě smyslu pro humor také rád vynikal elegantním oblečením. Byl silným kuřákem a cigaretu si musel odpustit jen během popravy. Jako kompenzaci dostával za každou vykonanou exekuci zvýšený příděl cigaret. V roce 1944 popravil německé generály a důstojníky, kteří se pokusili spáchat atentát na Hitlera.

Druhým popravčím rekordmanem byl Johann Reichhart. Prosazoval, aby odsouzení nemuseli mít během popravy pásku na očích. Prý pro ně bylo lepší, když viděli hned, co je čeká a nebyli zbytečně překvapeni, když jim páska během popravy spadla. Tento „inovátor“ po válce pomáhal Spojencům s popravami nacistických válečných zločinců. Podílel se také na návrhu norimberského popraviště. Američané si jeho práci pochvalovali. Nakonec řemesla sám zanechal, žil osamělým životem v ústraní a dokonce protestoval proti snahám o znovuzavedení trestu smrti v Německu. Zemřel v roce 1972 ve věku 78 let.