V srpnu roku 1932 vešel v SSSR v platnost soubor nařízení známý pod lidovým názvem zákon pěti klásků. Mimo jiné ustanovil, že kdokoli přistižený při krádeži plodin vypěstovaných na kolektivním poli může být zastřelen nebo uvězněn, byť by to bylo jen dítě. Na začátku roku 1933 už bylo za tento "zločin" souzeno přes 54 tisíc lidí, z nichž dvě tisícovky skončily na popravišti.

Celá produkce ze státem zabrané půdy měla být spravedlivě přerozdělena mezi veškerý sovětský lid. Paradoxně se ale nedostalo na tu část obyvatel, která na polích do úmoru osobně pracovala. Stalinovi nestačilo zabrat rolníkům půdu. Potřeboval se jich rovnou i zbavit, aby se proti kolektivizaci nebouřili. Nejvíce odporu se tradičně koncentrovalo na Ukrajině.

Plán byl drasticky prostý: ukrajinským kolchozům byly zvýšeny plány takovým způsobem, aby je nebylo možné splnit. Z 25 000 družstev jim dokázalo vyhovět jen 1500. Ostatní čekaly sankce, v jejichž důsledku bylo veškeré místní obilí zabaveno a odvezeno. Ve vesnicích nezbyly žádné potraviny.

O tom, že nešlo o náhodný důsledek iracionálně provedené kolektivizace, ale důmyslnou represi proti ukrajinskému lidu, svědčil zákaz cestování do jiných oblastí bez zvláštního povolení. Sovětská vláda vydávala tzv. vnitrostátní pasy, na které mohli Rusové cestovat mezi regiony bez omezení, ukrajinským zemědělcům ale tyto doklady vydány nebyly. Znamenalo to, že zůstali uvězněni mezi hranicemi svých okresů, bez špetky jídla a možnosti utéct do lépe zásobených měst. (Zdroj: cla.umn.edu)

Hladomor, který v letech 1932 a 1933 paralyzoval Ukrajinu, neměl v historii lidstva obdoby. Už jen proto, že ho nezpůsobilo špatné počasí, nýbrž lidský záměr. Lidé se snažili přežít na chlebu upečeném z bramborových slupek a žaludů, jedli domácí zvířata včetně koček, chytali hraboše na polích. Byly zaznamenány i případy, kdy se uchýlili ke kanibalismu. Nic ale nepomohlo. Odhaduje se, že hladomoru na Ukrajině podlehlo něco mezi 4 a 10 miliony lidí.

Odhady nabízejí tak velké číselné rozpětí z důvodu, že se s počty zemřelých různě čachrovalo. Úmrtí dětí do jednoho roku například nebyla ze zákona zaznamenávána vůbec. Otázkou také zůstává, zda do statistiky započítat pouze osoby, jež zemřely přímo na hlad a nemoci z podvýživy, nebo i oběti nepřímé, například sebevrahy, kteří si sáhli na život z všudypřítomné beznaděje.

Tak či onak, počet obětí ukrajinského hladomoru se blížil počtu Židů zavražděných nacistickým režimem během druhé světové války. Stalinovi ovšem k této genocidě stačily necelé dva roky. Podle vědeckých výpočtů činila střední délka života Ukrajinců v roce 1933 pouhých 7,3 let u mužů a 10,9 u žen. Zjednodušeně řečeno, lidé na Ukrajině se v té době v průměru dožívali pouhých 9 let. K této hrůzné statistice napomohl fakt, že hladu podléhaly zejména malé děti. Druhou nejvíce ohroženou skupinu tvořili dospělí muži, kteří se snažili obstarat pro rodinu jídlo všemi možnými způsoby a často za to zaplatili životem. Například byli zastřeleni při pokusu ukrást zabavené plodiny, které při dlouhém čekání na odvoz do Moskvy začínaly na nádraží zahnívat...

(Zdroj: www.armadninoviny.cz)