Deštivé počasí provázelo celá 60. léta 18. století a výnosy byly celkově podprůměrné. Katastrofický stav však odstartoval rok 1970, kdy po mírné zimě koncem března napadl sníh a poničil zasetá semínka. Obiloviny zaseté později se nechtěly ujmout, protože při růstu začátkem léta neměly dostatek vláhy, a konečná sklizeň přinesla zklamání. Ani následující rok chybějící zásoby nedoplnil, naopak byl ještě kritičtější. Sníh pokrýval krajinu až do dubna, následovaly deště a záplavy, plodiny podléhaly hnilobě. Cena obilí a chleba se vyšplhala do neúnosné výše.
Podle záznamů z dobových kronik "lidé mdlobou ani choditi nemohli a pořád mřeli". Živili se planě rostoucími bylinami, trávami a kořínky, stávalo se, že z hladu jedli i kočky a psy. Záznamy uvádějí, že se chléb upekl třeba i z pilin a přidalo se do něj zelí.
Panovnice Marie Terezie nebyla k prostému lidu lhostejná, a tak pověřila svého syna a následníka trůnu Josefa, aby se pokusil situaci vyřešit.
Josef se však při návštěvě českých zemí cítil bezmocný. Přestože na pomoc hladovějícím uvolnil 40 tisíc zlatých a přikázal otevřít vojenské sýpky, hladomor si jen na území Čech vyžádal 400 tisíc obětí, na Moravě a ve Slezsku pak zabil dalších 80 tisíc. Během dvou let tak na našem území vymřela celá desetina tehdejšího obyvatelstva.
Otřesná zkušenost Josefa donutila přemýšlet inovátorským způsobem; když se po smrti své matky ujal vlády, v první řadě zrušil nevolnictví, které českým sedlákům omezovalo práci na vlastních polích a ukrajovalo z jejich obživy. Zajímal se také o nové plodiny, jež by lépe odolávaly nepřízni počasí. Více prostoru dostaly hlavně brambory a burgundská řepa. Právě brambory pak na začátku 19. století vytrhly český lid z nouze, když počasí opět hrozilo katastrofickou neúrodou.
