Povolání holiče bývalo velice vážené už v dobách antiky. Určité střihy vlasů, složité účesy a holení tělesného ochlupení vyjadřovaly společenský status, a proto se bez zručného holiče neobešel žádný faraon ani římský císař. Ve středověku se pak holiči uplatnili zejména v klášterech, kde mnichům vyholovali na temeni hlavy typické kolečko.
Lékaři byli spíš teoretici
Ucelený koncept zdravotnictví v té době ještě neexistoval. Ve venkovských osadách nemocným pomáhaly zkušené báby bylinářky, na šlechtických dvorech býval přítomen lékař, který měl načteného Hippokrata. Hovořil plynně latinsky, poučoval pacienty o nutnosti rovnováhy tělních tekutin a předepisoval koupele či různé diety. Fyzickým zásahům do lidského těla se ale vyhýbal - dokonce mu to zakazovala Hippokratova přísaha.
Pouštění žilou
První špitály a lazarety vznikaly při klášterech. Pomoc nemocným byla jedním z poslání, k jehož plnění mnichy zavazovala křesťanská víra. Dalo by se říci, že prvními zdravotníky v dnešním slova smyslu byli v raném středověku mniši. Nemocné přímo ošetřovali a vyznali se v léčivých rostlinách, ze kterých farmaceutický průmysl čerpá dodnes. Původně dokonce prováděli i drobné chirurgické zákroky. Ale pak jim to papež Alexandr III. roku 1163 zakázal. Nebylo vhodné, aby mnich proléval lidskou krev.
Chirurgických úkonů se proto musel ujmout někdo jiný. Volba padla na holiče, kteří uměli obratně zacházet s břitvou. Pokud byli schopni hladce oholit jemnou kůži na tváři, aniž by klienta škrábli, pak mohli také z těla elegantně vyříznout třeba hnisavý vřed.
Muži ostré břitvy
Holiči - chirurgové se časem naučili celé řadě dovedností - zaměřovali se na trhání bolavých zubů, stabilizaci zlomenin, pouštění žilou, vypalování ran i amputace poraněných končetin. Bývali také voláni k těžkým porodům. V případě, že rodička umírala nebo již byla mrtvá, mohli se pokusit o císařský řez a zachránit aspoň dítě. Pacientům trpícím úpornými bolestmi hlavy někdy holič provedl trepanaci, tedy vyvrtání otvoru do lebky.
Zákroky středověkých holičů názorně prezentuje anglické video:
Plné ruce práce mívali holiči na bitevních polích. Ještě za třicetileté války řezali vojákům ruce a nohy jako na běžícím pásu. Byl to nejrychlejší (a svého času také jediný) způsob, jak zastavit sepsi a zachránit zraněnému život. Nebo se o to aspoň pokusit. Před zavedením přísných hygienických opatření amputaci přežilo jen asi 60 procent pacientů.
Obory chirurgie a holičství se od sebe oddělily teprve v průběhu 18. století. V té době také narostl počet studovaných lékařů ochotných provádět operace. Dnes už by vás asi nenapadlo požádat holiče, aby vám kromě úpravy vousů také vyřezal z dásně bolavou osmičku. Kdysi dávno to však bylo zcela normální.
Zdroje: https://hekint.org/, https://historyofyesterday.com/, https://melmagazine.com/
