Spory mezi Vikingy řešilo shromáždění starších a vážených mužů v čele s náčelníkem. Soudu nicméně mohli být přítomni všichni příslušníci kmene a kdokoli, ať muž či žena, mohl vznést vlastní připomínku. Shledal-li soud obžalovaného vinným ze závažného činu, jako byla vražda, mohl ho odsoudit k smrti, ale třeba také jen k vyhoštění ze společenství nebo k pokutě, která pak byla předána rodině oběti jako odškodné.
Když si soudci neví rady, rozhodnou meče
Poškození nebyli vždy s takovým rozsudkem spokojeni a chtěli se s viníkem vypořádat vlastnoručně. Docházelo i k případům, kdy soudci sami nevěděli, na kterou stranu se přiklonit - šlo hlavně o spory ohledně dluhů nebo půdy. Choulostivé byly rovněž urážky na cti, u kterých často ani nefigurovali svědkové. Pro radu starších bylo jednodušší povolit znesvářeným mužům souboj, tzv. holmgang.
Vítěz souboje vyhrál celý soudní spor.
Tento výraz ve volném překladu znamená "jít na malý ostrůvek". Nejednalo se o ostrov v pravém slova smyslu, spíš šlo o jasně ohraničené místo, kde si dva muži vyřešili spor s pomocí meče a štítu. Holmgang se od obyčejné rvačky lišil tím, že byl formálně ustanovený a posvěcený zákonem. Pokud vítěz soupeře přímo zabil, nemohl být za to souzen. Rodina poraženého pak neměla nárok na další soudní řízení a nesměla se mstít.
Holmgang měl navíc jasně vymezená pravidla. Musel se konat mezi třetím a sedmým dnem od vynesení rozsudku na soudem stanoveném místě. Pokud se jeden ze soupeřů na souboj nedostavil, spor automaticky prohrál, a byl navíc prohlášen za zbabělce a psance. To znamenalo, že ho mohl kdokoli beztrestně zabít a na jeho rodinu padla hanba.
Jeden štít nestačí
Každého soupeře provázel asistent, který nesl dva náhradní štíty. Zbroj v té době ještě nebyla nijak kvalitní a stávalo se, že se štít během lítého boje roztříštil. Každý účastník holmgangu měl tedy k dispozici štíty tři. Jakmile někomu praskl i ten poslední, jeho soupeř obvykle odhodil i ten svůj, aby byl souboj stále rovný. Čest hrála u Vikingů velkou roli.
Zatímco v raných dobách se bojovalo doslova do poslední kapky krve a holmgang většinou končil smrtí poraženého, postupem času se upřednostnilo bojovat naopak jen do prvního krveprolití. Jinými slovy, jakmile se na scéně objevila krev, souboj byl rozhodnut v neprospěch zraněného. Stařešinové tak chtěli zamezit vymírání kmene v důsledku osobních pří, jichž mezi Vikingy nebylo málo. Na přelomu 11. a 12. století byl pak holmgang zcela zakázán i ve své mírumilovnější verzi.
