Když v červenci 1968 zdravotníci začali bít na poplach, Hongkong registroval už 500 tisíc nakažených, což ve své době odpovídalo 15 procentům tamní populace. Za dva měsíce se už virus šířil Indií a Filipínami, a dostal se i do Evropy a severní Austrálie. Do Spojených států ho přivezli vojáci vracející se z Vietnamu a počátkem roku 1969 byly zaznamenány případy nakažených po celém světě.
Teprve v té době byl virus H3N2 vědecky popsán a vlády začaly vydávat hygienická doporučení, jak se nákaze bránit. Hongkongská chřipka se projevovala zimnicí, horečkou, bolestmi svalů a dýchacími obtížemi, nebyla však tak smrtící jako některé její předchůdkyně: umíralo na ni jen 0,5 procenta nakažených, vesměs osob trpících dalšími zdravotními problémy.
Vzhledem k rychlému šíření viru byl přesto počet obětí vysoký, jen ve Spojených státech mu podlehlo zhruba 33,800 lidí, včetně siamských dvojčat Daisy and Violet Hiltonových, jimž v té době bylo 60 let.
Situace byla ovšem nejkritičtější v Hongkongu, kde se virus objevil poprvé. Přeplněné kliniky už nemohly přijímat nové pacienty, a lidé tak byli odkázáni na domácí péči. "Pokud na sobě pozorujete příznaky, uděláte nejlépe, když půjdete domů a zalezete do postele, dokud to nepřejde. Můžete si vzít aspirin, pít čaj s citrónem, whisky nebo brandy, podle vaší chuti," doporučoval v dobovém tisku jeden hongkongský lékař.
K zastavení pandemie napomohla vakcína, kterou vědci v Hongkongu vyvinuli obdivuhodně rychle. Virus H3N2 se v různých zmutovaných formách dodnes v populaci vyskytuje, způsobuje však jen běžnou chřipku bez fatálních následků.
