„Na rovinu jsem své nové přítelkyni řekl, že nemám v plánu jen tak se k ní přistěhovat a rád bych si do budoucna ponechal vlastní bydlení,“ popisuje třicetiletý Honza, povoláním městský policista, svoje aktuální rozpoložení. „Myslím, že jsem ji tím dost zklamal, a vlastně se trochu bojím, aby vztah neukončila. Ještě větší je ale můj strach z toho, že bych znovu musel začínat od nuly. To už jsem jednou zažil a víckrát zažít nechci.


Když jsem se seznámil s Julií, bydleli jsme každý ve svém – já měl garsonku po babičce, ona byt po rodičích. Každý chlap bez těch zkušenstí, které mám já, je po čase rád, když s holkou může bydlet. Postará se o něj, co si budeme povídat. A pocit domova je moc hezký. S Julií jsme mluvili o společné budoucnosti, plánovali jsme svatbu. Když jsem se k ní přestěhoval, svůj byt jsem pronajímal, ale byly s tím jen hrozné potíže – sehnat nájemníky a podobně. Nakonec jsem ho prodal a většinu peněz investoval do přestavby jejího bytu. Zpětně nechápu, jak jsem mohl být tak krátkozraký. Prostě jsem věřil, že nám dvěma to vyjde.


Nakonec svatbu předběhlo narození naší holčičky, kterou mám strašně rád. Snažil jsem se rodinu zabezpečit, našel jsem si vedlejší práci, abychom se měli dobře. Logicky jsem měl míň a míň času na přátele, o koníčcích ani nemluvím. To se mi sice nelíbilo, ale říkal jsem si, že až malá odroste, třeba se to změní. Julie navíc při mateřské dodělávala vysokou školu, tak jsem předpokládal, že až ji dokončí, trochu se nám časově uleví.


Kromě rekonstrukce doma, která mě vyčerpávala po práci a vedlejším zaměstnání fyzicky i finančně, jsem ještě musel najít čas pomáhat Julčině osamělé matce. Hlavně na chalupě. Zkoušel jsem to nějak zkorigovat, ale ty výčitky mi za to nestály. Jednou jsem natvrdo odmítnul a hned si objednaly řemeslníka za peníze z našeho rodinného účtu. Když si prý neumím udělat čas... Škoda, že nejsem ten typ, co umí bouchnout do stolu, třeba by to pomohlo.


Julie dokončila vysokou školu a po mateřské nastoupila na prestižní místo, o moc lépe placené, než mám já. Postupně jsem začal cítit, že jí nejsem dost dobrý, v posteli se místo mě věnovala raději práci, kolikrát jsem měl pocit, že se mi za zády směje s kamarádkami, občas měly takové divné poznámky na moji adresu. Pak mi řekla, že už náš vztah nevidí perspektivně a abych se odstěhoval, že jsme každý dávno na jiné lodi.
Ve svých třiceti jsem najednou vypadal na padesát a s nechtěnou svobodou jsem vůbec neuměl zacházet. Našel jsem si podnájem a doufal, že alespoň dceru budu moct vídat bez problémů. Nakonec to ale Julie podmiňovala výživným hodným supermanažera!

Pomohli mi kolegové v práci. Když viděli moji situaci, tak dlouho do mě hučeli, abych si vzal pořádnéh právníka a šel k soudu o výživné a styk s dítětem, až jsem to udělal.
Teď mám novou přítelkyni. Jsem zamilovaný, ale hodně obezřetný. Možná svoji předchozí zkušenost nedokážu vstřebat nikdy. Za jediné štěstí, které jsem si z bývalého vztahu odnesl, považuji svoji dceru.