Horst Schumann se narodil 1. května 1906 v německém městě Halle do rodiny lékaře. Do nacistické strany vstoupil roku 1930 a v roce 1932 se připojil k nacistické skupině Sturmabteilung, která dopomohla Hitlerovi k vzestupu. Lékařský diplom získal roku 1933. Lékařskou kariéru zahájil jako pomocný lékař na chirurgické klinice při Univerzitě Martina Luthera v Halle a od roku 1934 byl zaměstnáv v Ústavu veřejného zdravotnictví v Halle. V roce 1939 byl přijat jako letecký lékař a začátkem října téhož roku se připojil k programu nedobrovolné eutanazie Aktion T4. V lednu 1940 se stal šéfem centra pro eutanazii, kde na duševně nemocných lidech testoval účinky oxidu uhelnatého v prvních plynových komorách. Schumann také patřil ke zplnomocněným lékařům skupiny „Action 14f13“, kteří eutanazovali oslabené a nemocné vězně z koncentračních táborů Osvětim, Dachau, Mauthausen ad. Do Centra lékařských experimentů koncentračního tábora Osvětim nastoupil 28. července 1941. V bloku 30 zřídil roku 1942 rentgenologické pracoviště za účelem sterilizace. V Osvětimi prováděl také experimenty s bakterií tyfu, poté co zdravé vězně infikoval, se je pokoušel „vyléčit“. Výzkum si kladl za cíl objevit účinnou látku, kterou by se mohli nacističtí vojáci na frontě úspěšně vyléčit.

Věznům naháněl strach

Centrum lékařských experimentů v koncentračním táboru v Osvětimi naháněl vězňům strach. Rádoby vědecké lékařské experimenty vedené známými „výzkumníky“ jako byl profesor Horst Schumann, profesor Clauberg či doktor Wirths a jeho bratr, byly za hranicí lékařské etiky. Jejich obětmi se staly vězni z řad mužů i žen, zejména židovského etnika, k nehumánním lékařským experimentům se neštítili využívat ani děti.

Blok č. 10 byl v osvětimském koncentračním táboru vybudován speciálně pro profesora Clauberga zejména pro jeho experimentální výzkum efektivní a levné metody sterilizace v masovém měřítku. Oddělení bylo vybaveno na tehdejší dobu špičkovým rentgenovým přístrojem a čtyřmi speciálními místnostmi, z nichž jedna sloužila jako temná komora pro vyvolávání rentgenových snímků. Pro pokusy si vybíral vdané ženy ve věku dvaceti až čtyřiceti let, upřednostňoval ty, které už rodili. Jeho metoda byla založena na injekčním zavádění leptavých látek do děložního hrdla, s cílem blokovat vejcovody. Po intravaginální aplikaci kontrastní látky zjišťoval pomocí rentgenového snímku, zda již došlo k blokaci nebo poškození vejcovodů. Používal různé substance, jejichž složení velmi pečlivě tajil, zřejmě proto, aby byl jeho případný „lékařský objev“ uchráněn před konkurencí. Patrně se jednalo o formaldehyd, který někdy kombinoval s novokainem. Mimo tyto sterilizační pokusy prováděl také pokusy s umělým oplodněním. Profesor Clauberg byl uznávaným badatelem, vysokoškolským učitelem a gynekologickým praktikem. I přes tyto nelidské výzkumy, které prováděl na vězních, podařilo se mu vyvinout hormonální přípravky Proluton a Progynon na léčbu neplodnosti, které se dodnes používají, stejně jako jeho test ke stanovení účinku progesteronu.

Děsivé experimenty

Horst Schumann se takovému významnému postavení jako profesor Clauberg netěšil, o to děsivější byly jeho experimenty. Z jednotlivých koncentračních táborů si vybíral naprosto zdravé, mladé ženy a dobře vypadající židovské muže okolo dvaceti let. Později si vybíral i ženy a dívky, které vypadaly jako staré. Vybraná skupinka vězňů byla držena v nejistotě a strachu v čekárně. Poté co byli zavolání do sálu, byly ženy sevřeny v oblasti zad a podbřišku dvěma deskami, muži na desku pokládali šourek a penis. Následky několikaminutové procedury ozářením byly katastrofální. Mnohé ženy utrpěly vážné radiační popáleniny, u některých z nich se projevily příznaky bolestivého zánětu pobřišnice, popálené rány silně hnisaly. Po ozáření se ženám chirurgicky odebíraly vaječníky buďto jednostranně nebo oboustranně. Ty se poté odesílaly do laboratoře, aby se zjistilo, zda rentgenové záření tkáň skutečně zničilo. Kontrolní testy spermatu prováděl Schumann tak, že nechal mužům zavést do konečníku hůl a tou stimuloval žlázu tak dlouho, dokud nedošlo k ejakulaci, odebrané sperma potom zasílal k dalšímu vyšetření.

Roku 1944 sepsal Schumann závěrečnou zprávu o pokusech, ve které nedoporučoval rentgenové záření jako prostředek ke sterilizaci mužů z důvodu nespolehlivosti a nákladnosti. Místo toho doporučoval klasickou chirurgickou kastraci, která vyžaduje přibližně sedm minut a je naprosto spolehlivá a levná. Osvětim opustil téhož roku, kdy byl odvelen do kliniky Sonnenstein v Sasku, která sloužila rovněž jako centrum pro řízenou eutanazii.

Útěk před spravedlností

Schumann byl zajat Američany v lednu 1945, po propuštění ze zajetí pracoval jako sportovní lékař. Když si roku 1951 žádal o zbrojní licenci, byla jeho totožnost prozrazena a byl na něj vydán zatykač. Schumann uprchl do Egypta a poté se usadil v Sudánu, kde pracoval jako vedoucí lékař v nemocnici. V roce 1962 byl přeživšími vězni z Osvětimi usvědčen a musel ze Sudánu uprchnout. Odešel do Ghany, kde získal ochranu hlavy státu. Roku 1966 byl vydán do Německa, kde byl proti němu ve Frankfurtu 23. září 1970 zahájen soudní proces. Dva roky po rozsudku byl z věznice pro svůj zhoršující se zdravotní stav propuštěn. Zemřel až jedenáct let po propuštění 5. května 1983 ve věku 77 let ve Frankfurtu nad Mohanem.

Zdroj: Auschwitz