Král Václav IV. proslul nezřízeným životním stylem a právě z jeho jména pověst vychází. Kdysi prý na Karlštejně se svou družinou pořádal bujaré pitky. Pro zpestření nočního programu a ukojení nízkého chtíče nechal z okolí unést dvanáct nejkrásnějších panen a dopravil je na hrad, kde musely být jeho kumpánům po vůli. Zneuctěné dívky se modlily k Panně Marii, aby je té hanby ušetřila. Světice jim nato odebrala těla a ponechala jen duše, které měly bloudit hradem tak dlouho, dokud pro sebe nenajdou věrné ženichy s upřímnými úmysly.

Když pak po dlouhých letech zemí zuřily války, zavítala na Karlštejn skupina dvanácti rytířů. Vyčerpaní prošli opuštěnými chodbami až do velkého sálu a zasedli k prázdnému stolu, aby si odpočali, když vtom uslyšeli lahodný ženský hlas: "Je libo pohoštění, vzácní pánové?"

Než stačili odpovědět, stůl se začal plnit masem, chlebem a ovocem, jako by ho neviditelné ruce prostíraly. Kdo by proti takovému servisu protestoval? Rytíři se cpali a cpali, až odpadli do rozestlaných postelí v luxusně zařízených komnatách.

Jen jejich velitel nemohl usnout. O půlnoci se mu zjevila překrásná panna a pověděla mu o prokletí, které stihlo ji i její družky. "Můžete nás vysvobodit, pokud tu s námi na hradě strávíte celý rok a za tu dobu nepohlédnete na jiné ženy. Když to vydržíte, vrátí se nám těla a budeme jen vaše, stejně jako budou vaše i poklady zde zakleté," slibovala dívka medovým hlasem.

Velitel se do ní okamžitě zamiloval a ráno přesvědčil rytíře, aby s ním na Karlštejně setrvali rok a sličné panny vysvobodili. Celá věc však měla háček, na který přitažlivá ženština zapomněla velitele upozornit: v případě, že by muži ve zkoušce věrnosti neobstáli, měli přijít o hlavu.

Rytířům na hradě nic nescházelo, pohostinnost dívčích duší byla vynikající. Po několika měsících jim však začalo vadit, že se pořád baví jen s duchy, a zatoužili po opravdovém ženském těle z masa a kostí. Marně je velitel zrazoval, jednoho večera nasedli na koně a odjeli do vesnice za zábavou a lehkými děvami.

Velitel na hradě zůstal sám a opět po dlouhé době nemohl usnout. Jeho milovaná dívka se mu zjevila znovu, tentokrát byla ale zahalená do černých šatů a nemohla potlačit smutek. "Chceš-li svým druhům zachránit život, neotvírej jim bránu. Všichni musíte opustit Karlštejn," pravila zlomeným hlasem a podala veliteli zlatý klíč. "Nemohu být tvá, pokud nejsou vysvobozeny i mé družky. Ale vezmi si aspoň tento klíč a otevři truhlu v komnatě. Vše, co je uvnitř, ti náleží."

S těžkým srdcem velitel učinil, jak mu poradila. V truhle našel hromadu zlatých mincí, sbalil je do pytle a rytířům už bránu neotevřel. Ráno odjel i on.

Když se rytíři po čase dozvěděli, že jejich velitel pohádkově zbohatl, rozhodli se, že se na Karlštejn vrátí a zkusí panny přemluvit, aby jim také vydaly nějaký ten poklad. Místo toho však byli všichni druhý den nalezeni v komnatách s useknutými hlavami...