Obraně před nepřítelem se podřídily veškeré stavební prvky hradu. Začalo to už výběrem místa - hrad měl stát nejlépe na kopci či skále, kam byl horší přístup a vedla sem jen jedna cesta. Stavebním materiálem bylo zpočátku jen dřevo; sídlo panovníka či šlechtice v podstatě připomínalo větší statek obehnaný vysokými palisádami. V průběhu vrcholného středověku se přidal kámen a vznikly hrady, jež se nám v lepším či horším stavu zachovaly dodnes.
Obrana na prvním místě
Malá úzká okénka v tlustých zdích rovněž nebyla výplodem uměleckého cítění středověkých architektů, ale měla jasný účel: do úzkého okna se katapultem strefuje hůře než do výkladní skříně. Prostorám hradu to však výrazně ubralo na kvalitě bydlení. Komnaty byly po celý rok tmavé a studené.
Zajímavostí jsou točitá schodiště; ta se záměrně stavěla vždy ve směru hodinových ručiček, aby obránci při jejich sbíhání mohli snadno tasit meče a ohánět se jimi pravou rukou. Naopak dobyvatelé běžící po schodech nahoru byli v nevýhodě - meče praváků narážely do zdi.
Typické hradní schodiště
Když ale hrad zrovna nikdo neobléhal, život tu plynul velice prostě. Hradní pán byl většinou na cestách, protože telefony ještě neexistovaly a veškeré záležitosti ohledně správy panství vyžadovaly osobní jednání. Často také musel být po ruce panovníkovi, ať už v boji nebo při společenských akcích.
Jeho manželka měla mezitím na starosti "chod domácnosti" a péči o děti. Samozřejmě měla k ruce služebnictvo a chůvy, takže se osobně nijak nepředřela, avšak udržet takový hrad v chodu a na všechno dohlížet vyžadovalo určité manažerské schopnosti. Průměrné hrady mívaly okolo tří desítek zaměstnanců, ty nejbohatší klidně i stovku.
Jak asi vypadal hrad v Říčanech, než z něho zbyla jen zřícenina? Prohlédněte si jedinečnou vizualizaci připravenou na základě archeologických nálezů:
Zima, a ještě navíc smrádeček
Pro hradní paní bylo beztak lepší, když se trochu hýbala, protože jak jsme už naznačili, mezi hradními zdmi panoval chlad. Od podzimu do jara se sice neustále topilo v krbech a později i v kachlových kamnech, ale na příjemných 20°C se teplota v interiéru jen tak nevyšplhala; spíše se pohybovala mezi 10 a 15°C a v některých prostorách se netopilo vůbec. Výhodou bylo, pokud měla dáma komnatu obloženou dřevem, které teplo trochu akumulovalo. Večer jí pak služebné mohly pro větší pohodlí přistrčit k lůžku koš se žhavým uhlím.
Největší nepříjemností ovšem bývala špatná hygiena. Obsah prevétů a latrín padal přímo do hradního příkopu, nádvoří a chodby pak bývaly posety výkaly koní, psů i koček, které měly hlídat hradní zásoby jídla a obilí před krysami. Na hradech to zkrátka nevonělo. Aby lidé nešlapali přímo do exkrementů, nádvoří a podlahy se pokrývaly senem smíchaným s vonnými bylinami. Jednou za čas, když už seno bylo "řádně nasáklé", smetlo se na jednu hromadu a přivezlo se nové. Kobereček to byl na nášlap měkký, avšak příšerně smrdutý...
Zdroje: www.ranker.com, www.hrady.cz, www.exploring-castles.com
