Pohřeb patří mezi tzv. přechodové rituály. Do dnešních dnů si zachoval tři fáze. Odluku od skupiny, kdy je nebožtík uložen do rakve. Pomezí, v rámci něhož je mrtvý vystaven v daném prostoru, a návrat, kdy pozůstalí přijmou nový fakt, že se člen rodiny již nevrátí.

Křesťanské pojetí smrti předpokládalo uložení těla do posvěcené půdy. Odvrací se od zpopelňování, které by zabránilo vzkříšení a věčnému životu. Spalování bylo chápáno jako trest vyděděncům, odpadlíkům a čarodějnicím. Společenství mrtvých se členilo podobně jako společenství živých. Oddělení byli bohatí, chudí, dospělí, děti, svobodní a ženatí. Manželé byli pochovávání spolu, aby jejich svazek mohl dále pokračovat i po smrti.

Zdroj: Youtube

Výsada pohřbení do posvěcené půdy nebyla dopřána všem. Klid duše neměli najít jinověrci, různí delikventi, sebevrazi, zabití, zavraždění, kati, ale také nepokřtěné děti, cizinci a postižené osoby. Ti všichni byli pochováváni tzv. po pohansku. Tedy v lesích, na křižovatkách a na polích.

Odluka od skupiny

Ve středověku byla smrt součástí každodenního života. Jakmile člověk cítil, že „se blíží zubatá", povolal k sobě celou rodinu. Rozloučení pak pokračovalo prostřednictvím profesionálních plaček. Žen, jež teatrálně plakaly, lomily rukama a modlily se. Až do 13. století byli nebožtíci vystavování bez přikrytí. Později byli mrtví považování za něco odpudivého. Po skonu tak bylo tělo rychle zašito do rubáše a uloženo do rakve.

S pohřbem byla spjatá smuteční hostina. Usedali k ní členové nejbližší rodiny. Symbolizovala soudržnost, jež měla být zachována i po smrti jednoho z nich.

Hřbitov ve středověku

Vzhled hřbitova vždy odrážel poměry ve společnosti. Středověká pohřebiště bývala ohraničená, aby mrtvoly nevyhrabávala potulná zvěř. Poblíž zdí byly pro případ požáru louže. Z kostnic se často táhl nesnesitelný zápach.

Naši středověcí předci příliš nedbali o pietu těchto míst. Mezi hroby se běžně pásl dobytek, vepři, provozovala se zde kejklířská představení a tance. Pořádaly se zde také trhy a kramářky své zboží zavěšovaly na kříže. Hřbitovy byly centry společenského života. Procházeli jimi lidé, hrály si zde děti, běžná byla také různá shromáždění. Sloužily jako útulky žebráků a prostitutek, které si zde sháněly zákazníky. Až do 16. století kolem kostela běžně polehávali opuštění, nemocní nebo umírající.

Kostnice

Hřbitovy uvnitř měst byly neustále přeplněné. Hrobník proto po rozpadu měkkých částí těla vykopával lebky a dolní končetiny a ukládal je do kostnice. Ty byly zřizovány nejčastěji u zdí. Nejprve sloužily jako skladiště, aby se zvýšila kapacita pohřebišť. Ve 14. a 15. století začaly být kosti umně skládány. Morbidní kulisa měla člověka konfrontovat s věčným tématem smrti.

V době morových a cholerových epidemií se muselo zapomenout na tradice. Zemřelí byli ukládáni do šachet a hromadných hrobů za hradbami bez rozdílu společenského postavení. Zahlcené márnice, přeplněné hroby a kostnice měly za následek rušení farních hřbitovů. Od 16. století byly přemisťovány za hranice měst. Reformátoři té doby navíc začínali odmítat uctívání relikvií. Byly zakládány hřbitovy z prostými hroby, bez kostnic, jež byly pojímány jako tiché místo k rozjímání.

Zdroj:

www.cs.wikipedia.org, www.pohrebiste.cz, www.web.uri.edu, www.is.muni.cz/kostnice, www.is.muni.cz/hrbitovy