Historické zdroje se shodují, že v prvním století našeho letopočtu přispívalo do římského rozpočtu 32 tisíc registrovaných nevěstek. Kromě nich se tu však pohyboval i neupřesněný počet prostitutek, které daně platit nechtěly nebo nemohly, a tak své řemeslo vykonávaly pokoutně na ulici, takříkajíc "načerno". Zpravidla je k tomu nevedla chamtivost ani neúcta k zákonům, ale čistá nouze. Jejich výdělky bývaly tak mizerné, že by je po zdanění neuživily.
Lesk i bída
Stejně jako celá římská společnost, také lehké ženy se dělily do několika sociálních tříd, a tomu odpovídalo i jejich platové ohodnocení. Alespoň pokud šlo o svobodné Římanky, které se k této práci odhodlaly dobrovolně. Většinu římských nevěstek tvořily otrokyně, jimž se přirozeně dostávalo jen jídla a oblečení.
Pouliční děvy si vydělaly sotva na chleba.
Jestliže působily v soukromých palácích aristokratů nebo v luxusních veřejných domech, mohly mít zajištěno určité pohodlí a velmi dobrou stravu. V levnějších nevěstincích to už bylo horší. A zcela nejhůře na tom byly pouliční děvy, které neměly žádnou záštitu a dávaly se kolemjdoucím na vlastní pěst. Ty většinou za svou službu dostaly jen několik ubohých mincí.
Temné kouzlo hrobů
Nejnižší třídu lehkých žen tvořily takzvané bustuariae - hřbitovní prostitutky, jež své zákazníky nevodily do pokojů ani do průjezdů, ale na hřbitovy a do katakomb. Současníci je popisovali jako "hanebné, vyhublé, bledé a nemocné dívky, které se podobaly samotným mrtvým". Ráno se nabízely organizátorům pohřbů jako plačky, ale v noci prý byly ochotny vyplnit mužům i ta nejtemnější přání.
Mezi jejich zákazníky patřili hrobníci a čerství vdovci, kteří se po pohřbu manželky potřebovali trochu rozptýlit. Chodili však za nimi i dekadentně založení mladíci, přitahováni kombinací milostné touhy a smrti. A samozřejmě tu byli i muži bizarních choutek - především nekrofilové.
Katakomby měly pro zákazníky zvláštní kouzlo.
Bustuariae se schválně líčily tak, aby působily bledým až smrtelným dojmem. Byly ochotny předstírat, že jsou mrtvé, což se některým zákazníkům obzvláště líbilo a v řádných veřejných domech by na něco takového nenarazili. Hřbitovní děvy nemusely za celou dobu vůbec promluvit. Cenu jednoduše napsaly křídou na náhrobní kámen a pak už jen celou dobu bez hnutí ležely, dokud vedle sebe neuslyšely zacinkání mincí.
Nevýhodou hřbitovní prostituce byla mizivá hygiena; v nevěstincích ženy přecijen měly možnost opláchnout se ve džberu s vodou, a připravit se tak na dalšího zákazníka. Bustuariae mívaly k dispozici jen voňavky. Umýt se mohly až ráno ve veřejných lázních, pokud si na to ovšem přes noc vydělaly. Aby měly na kus chleba a koupel, musely obsloužit dva zákazníky. Jejich hrůzná práce byla tedy ještě ke všemu děsivě placená.
Zdroje: www.vanillamagazine.it, pictolic.com
