Představte si, že vám dá někdo do úst balón, který se začne náhle roztahovat, aniž byste to mohli jakkoli zastavit. V ústech vám roste něco, co vás začne dusit a trhat vám čelisti… Hrušku úzkosti používali mučitelé a inkvizitoři poměrně dlouho a s velkou oblibou. Jednalo se o velmi brutální mučicí zařízení, které způsobovalo obětem nesmírné utrpení. Hruška se totiž vložila do úst oběti a poté se roztáhla…
Jenže! Jeden vědec dokázal, že zřejmě nebyla používána ve středověku, jak jsme si mysleli. Její datování je mnohem pozdější.
Google a hruška úzkosti
Pokud si zadáte „hruška úzkosti“ (Pear of Anguish) do vyhledavače, zjistíte ve většině pramenů, že se tato zařízení používalo především proti ženám, které byly obviněny z čarodějnictví. Jejím účelem bylo vynutit si na ženách přiznání zejména v dobách španělské inkvizice. Podle moderních pramenů způsobovala hruška velkou bolest a netrvalo dlouho, než se z ženy podařilo vynutit přiznání, že je čarodějnice nebo že spáchala jiný zločin.
Hruška úzkosti byla obvykle vyrobena z tvrdého kovu, pravděpodobně ze železa a jejím cílem nebylo vždy ženu zabít, ale donutit ji říci, že byla čarodějnice. Jenže poté stejně následoval trest smrti, většinou upálením na hranici.
Hruška úzkosti. Muzeum mučení v Lubušském zemském muzeu v polské Zieloné Hoře.
Utrpení ve středověku
Středověk byl definován jako období velkých politických otřesů a násilí a možná i proto dal vzniknout některým potenciálně temným metodám mučení. Zatímco některé nástroje byly zaměřeny na muže, jiná důmyslná zařízení na bolest byla určena speciálně pro ženy. V bezpečí však nebyl nikdo, protože inkvizice i jednotlivci měli oči všude.
Hruška úzkosti patřila k nejoblíbenějším mučicím nástrojům. Spolu s širokou paletou těch dalších byla hruška používána jako legitimní způsob, jak ze zločinců vynutit přiznání a získat informace od nepřátel. Stála tak na stejné úrovni, jako třeba skřipec, šroub na palce, trhač prsou nebo železná panna. Všechna tato zařízení byla nemilosrdná a nelidská a byla navržena s ohledem na to, aby svým obětem způsobovala nesmírné utrpení.
Tato hruška nebyla sladká…
I hruška utrpení se tedy používala k získání přiznání od zločinců. Svůj název dostala pro svůj tvar. Tělo hrušky pak tvořily čtyři kovové "listy" spojené pantem v její horní části a na jejím konci byla klika nebo klíč.
V závislosti na povaze zločinu se hruška úzkosti vkládala do různých otvorů lidského těla, tedy nejen do pusy. Kacíři dostávali hrušku k udušení, tedy do úst a krku. Jenže postupně úředníci používali další hrušky přímo pro homosexuály a čarodějnice, a těm již nebyla vkládána do úst, ale do jiných „hříšných otvorů“. Hruška úzkosti se vkládala do úst nebo do jakéhokoli otvoru v zavřené poloze a poté šroubovací mechanismus umožňoval katovi pomalu roztáhnout „křídla“ hrušky a zvětšit její objem, což vytvářelo neuvěřitelný tlak uvnitř těla. Hruška navíc měla špičaté hroty, které byly ideální k rozpárání hrdla, děložního čípku nebo střev oběti a běžně způsobovaly smrt.
Je zřejmé, že roztažení listů oběti způsobilo strašlivé, dlouhotrvající poškození. Cílem inkvizice nebo soudu však nebyla smrt oběti, ale ponížení a extrémní trýznění. V případě kacířů se navíc oběti vykloubila čelist a roztrhly se tváře.
Bishopova zjištění: Středověk? Anebo mnohem pozdější?
Je nepravděpodobné, že by lidé ve středověku byli natolik kreativní při vytváření svých trestů, jak se lidé domnívají, ale hruška úzkosti byla velmi ošemetnou pomůckou vytvořenou skutečně zvrhlým jedincem.
Myšlenka hrušky coby mučicího nástroje je strašná a přidává se k ní potenciálně groteskní sexuální znásilnění a fyzická bolest způsobená samotným mučením.
Na video o hrušce úzosti (či také utrpení) se podívejte zde:
Skutečný účel hrušky je však stále poněkud záhadou. Třeba australský historik Chris Bishop zkoumal hrušku úzkosti a dospěl k zajímavému závěru: Zjistil, že podobné předměty jako hruška úzkosti se začaly objevovat kolem poloviny 19. století. Ale pak je tu ještě jedna historka. A ta je již ze století 17. a hovoří o známém pařížském zločinci, který byl proslulý tím, že používal pro něj zkonstruované zařízení, které mu umožňovalo zacpat svým obětem ústa.
Zajímavé je, že kromě této zmínky neexistuje v psaných pramenech ani jedna další zmínka o hrušce úzkosti ze středověku, přičemž právě do tohoto období je předmět zasazen. Bishop navíc dospěl k závěru, že lidé nikdy nemohli toto zařízení používat ke specifickému způsobu mučení, k němuž bylo používáno.
Jak je to možné?
Bishop při zkoumání hrušky úzkosti zjistil, že pružiny v konstrukci zařízení byly příliš slabé na to, aby mohly otevřít tělesný otvor a způsobit poškození. Navíc, jak tvrdí, byla západka navržena tak, aby ji nebylo možné otevřít, pokud se nachází uvnitř něčeho, tedy i tělesné dutiny. Jak tedy vědec uzavírá, dle něj mohlo být zařízení být použito jako chirurgický nástroj. Na mysli má hlavně tzv. spekulum nebo zařízení, které nechávalo ústa otevřená pro práci zubaře.
Podle něj, a to je právě ten bizár, mohla hruška dobře a lehce sloužit jako roztahovač bot, natahovač ponožek nebo roztahovač rukavic.
To, zdali hruška byla používána ve středověku, nebo ne, zřejmě nezjistíme. Je dost možné, že myšlenka mučicího zařízení byla jen zneužívána lupiči, kteří tak strašili své oběti, aby je donutili mluvit se zákonem. To však nemění fakt, že středověk je stále plný případů krutých trestů.
Zdroje:
en.wikipedia.org/wiki/Pear_of_anguish, www.medievalchronicles.com, www.historydefined.net
