Ve vrcholném středověku vzrostla obliba lidových vypravěčů a potulných pěvců, kteří své posluchače bavili nejen milostnými písněmi a ódami na udatné rytíře, ale také odrhovačkami o nevěrných manželkách a hloupých mužích. Taková světská témata bychom možná od období sevřeného přísnými náboženskými pravidly ani nečekali, nicméně prostý život zůstával prostý. Příkladem je anekdota z italského Janova:
- Do Janova se přistěhoval obchodník, jehož děti byly oproti janovským velmi bledé a hubené. "Jak je možné, že jsou tvé děti tak slaboučké?" ptali se ho místní. "To je jednoduché," odpověděl obchodník. "Na jejich výrobě jsem pracoval sám, zatímco vy janovští k tomu máte celou řadu asistentů!" Narážel přitom na skutečnost, že muži z přístavního města odplouvali brzy po svatbě na daleké cesty a neměli kontrolu nad tím, co se děje doma.
O farářích a Bohu
Mezi lidem dokonce kolovaly historky, které si utahovaly z mnichů a farářů:
- Jeden korpulentní opat spěchal kvečeru do města a obával se, že už najde brány zavřené. "Co myslíš, projdu ještě branou?" zeptal se náhodného kolemjdoucího. "Ale co by ne! Když jí projde fůra sena, proč bys jí neprošel ty?" odvětil kolemjdoucí v narážce na opatovu obtloustlou postavu.
V renesanční Florencii se lidé odvážili navézt se do samotného Boha:
- Jednoho starého muže proslulého ostrým jazykem upoutala na lože nemoc. Trpěl tak hroznými bolestmi, že k němu zavolali faráře, jenž se ho pokusil utěšit slovy: "Bolest je projevem Boží přízně. Bůh takto navštěvuje ty, které nejvíc miluje." Nemocný muž na to odpověděl: "Není divu, že má Bůh tak málo přátel. A jestli je tohle způsob, jakým jim prokazuje přízeň, měl by jich mít ještě méně."
Lidoví vypravěči mívali velké publikum.
Chytráci sklízeli ovace
Mezi prostým lidem se ovšem těšily oblibě i historky o mazaných obchodnících, kteří někoho přechytračí. Někde tady se zřejmě zrodil archetyp hloupého Honzy.
- Jeden měšťan si chtěl koupit koně, ale překupník za něj chtěl 25 zlatých, což bylo na chudého kupce příliš. Muži nakonec uzavřeli následující dohodu: Měšťan zaplatí polovinu částky a druhou polovinu bude překupníkovi dlužen. Za týden překupník měšťana navštívil a žádal zbytek platby. "To ti přeci nemůžu dát," namítl měšťan. "Porušil bych tím naši úmluvu. Řekli jsme přeci, že ti peníze budu dlužen – takže kdybych ti je dal, už bych ti žádné nedlužil!"
Zábavě a veselí byla nakloněna také aristokracie. Nejvýše postavení šlechtici zaměstnávali dvorní šašky, kteří měli za úkol bavit pána a snášet posměšky jeho přátel. Ačkoli šlo o práci svým způsobem ponižující, někteří šašci se zapsali do dějin jako "moudří blázni". Jejich síla spočívala v tom, že mohli kritizovat společnost, aniž jim za to hrozil postih. Jindy se ale šašky stávali trpaslíci či hrbáči a šlechta se bavila na účet jejich fyzického postižení.
Podívejte se na video o nejslavnějším českém šaškovi, který byl podle pověsti i kouzelníkem:
Humor rytířů mohl být občas skutečně černý. Svědčí o tom sága Njáls ze 13. století. Ta mimo jiné líčí lítý souboj, ve kterém jeden z protivníků utne mečem druhému nohu. Nebožák se zděšeně podívá na pahýl a jeho soupeř jízlivě praví: "Nemá smysl se tam dívat, je to tak, jak to cítíš. Noha je pryč."
Zdroje: www.medievalists.net, www.apollon.uio.no, www.degruyter.com
