Televizory ještě neexistovaly, a tak se za zábavou muselo ven: do divadel, šantánů, biografů, cirkusů. Stačilo, aby cirkusový klaun začal své šišlavé "Pane šediteli, pane šediteli", a publikum propuklo v smích. Dnes se postava klauna objevuje spíš v hollywoodských hororech, než aby byla symbolem legrace. Neuspěla by už ani kdysi vtipná čísla se cvičenými zvířaty, na jejichž drezuru se dnes pohlíží jako na týrání.
Velkou a úspěšnou novinkou byla ve 20. letech minulého století filmová groteska. Když se řekne Laurel a Hardy, určitě se vám vybaví jejich Smetanová revoluce, ve které tito kultovní komici rozpoutají velkou dortovou bitvu. Jeden chce hodit dort na druhého, ale trefí třetího, a tak to jde dál, až jsou obličeje všech účastníků pokryty šlehačkou. Z hlediska historie kinematografie jde o perlu, běžný divák však už dnes sotva pochopí, že něco jako šlehačková bitka mohla kdysi v biografu vyvolávat záchvaty smíchu.
Šlehačková bitva Laurela a Hardyho vyvolávala salvy smíchu.
Vtipné fotografie, kresby a anekdoty se pro odlehčení objevovaly i v tisku. Na mušku si braly rodinné vztahy, finanční trampoty a samozřejmě i politiku. Následující anekdota svědčí o tom, že se Čechoslováci na úsvitu druhé světové války cítili nezvykle silní v kramflecích. Utahování si z "české malosti" tehdy rozhodně ještě nebylo v módě:
Na konferenci v Paříži se sejdou zástupci Francie, Itálie, Německa a Československa.
Zástupce Itálie: "Dnes se mi zdálo, že jsem přikryl celou Evropu černou košilí."
Zástupce Německa: "Mně se zdálo, že k tomu přišel Hitler a přikryl košili velkou helmou."
Zástupce Francie: "A mně se zdálo, že k tomu přišel kohout, roztáhl křídla a přikryl jimi všecko."
Přichází Beneš a ptá se: "O čem mluvíte?"
Všichni: "Co se nám v noci zdálo."
Beneš: "I jó! Mně se o tom taky zdálo, že k tomu přišel český lev, sežral kohouta, vydělal se do helmy a utřel se černou košilí." (Zdroj: dl1.cuni.cz, Antologie folkloru 20. století, Národní muzeum)
Zkuste tohle na svém pianě!
Zvláštní oblibě se těšily anekdoty židovské. Zatímco mnohé z nich vyvolávají úsměv i dnes, jiné mohou v dnešní době vyznívat až urážlivě. Jako například jedna o panu Kohnovi, který navzdory svému náboženství nemůže odolat vepřovému:
Jde Kohn po Národní třídě a ve výloze lahůdkářství vidí nádhernou šunku. Několikrát za sebou výklad mine a zase se vrátí, až nakonec vejde dovnitř.
"Dejte mi 30 deka té ryby, co máte ve výkladu."
"Ale pane Kohn, to je přeci vepřová šunka!"
"Já se jich neptal, jak se ta ryba jmenuje," odpoví vztekle Kohn.
(Zdroj: Ondřej Šebesta: Moderní židovské anekdoty, nakl. Epocha, 2008)
Terčem vtipů se stávala i zastaralá technologie. Lidé se smáli starým automobilům z konce 19. století, ve kterých lupiči jen těžko unikali policistům na bicyklech nebo koloběžkách. Stačilo ale několik dekád, a pro změnu se posmívali "pradědečkům" vyrobeným ve 30. letech. Jindy si ale byli vědomi možností budoucího vývoje, jak o tom svědčí Pepíčkův dotaz z 20. let: "Maminko, a kde budou ty vlaštovky sedět, až bude elektřina bezdrátová?"
