Hunové byli kočovný kmen či kmenový svaz, který žil mezi 4. a 6. stoletím ve střední Asii, na Kavkaze a ve východní Evropě. Hunové byli stepní kočovná konfederace, která přišla do oblasti Černého moře někdy v průběhu roku 370. Podle evropské tradice byli poprvé hlášeni na východ od řeky Volhy. Příchod Hunů je spojen s přesunem íránských Alanů západním směrem. Tito podivní nájezdníci se nepodobali ostatním národům v oblasti. Vše od jejich fyzického vzhledu až po způsob boje bylo nové a děsivé pro barbary, kteří jim stáli v cestě, i pro římskou civilizaci, která se s nimi měla brzy setkat.
Hunové však nebyli jen anarchističtí záškodníci, pěstitelé dobytka a bojovníci na koních. Byli rovněž kožešníci, zlatníci, tesaři, truhláři, sedláři a hrnčíři. Prví setkání s Huny ale Evropu doslova šokovalo.
Hunské impérium v Evropě.
Na dokument o Attilovi se podívejte zde:
Hunové a jejich koně
Velký podíl na jejich válečné strategii hrálo spojení válečníka a jeho koně. "Ani kentaurové nebyli s koněm více srostlí než oni," napsal jeden římský historik. Koně Hunů byli vyšlechtěni z divokých prakoní. I když byli malí, oškliví a rozježení, byly velmi skromní a nenároční, ale hlavně extrémně houževnatí, takže si dokonce i v zimě sami hledali potravu pod sněhem. Koně byli důležitým obchodním artiklem Hunů, v době války byl ale jejich prodej zakázán.
Byli používání po celý rok a s každým bojovníkem přišlo asi 7 koní. Harmonie mezi jezdcem a koněm spočívala v sedle. Sedla Hunů nebyla tvořena z obyčejné kůže, obepínající tělo koně, ale sedlo mělo dřevěnou kostru, která byla vpředu i vzadu vyvýšená můstkem, čímž dodávala jezdci při všech způsobech jízdy velkou stabilitu. Tento netradiční způsob sedel je v asijských stepích užíván dodnes.
Další revolučním vynálezem byly třmeny, které byly proti únavě nohou při dlouhých jízdách na sedlo upevněny jako bandáž či kožený pás. Třmen ze železa se objevil až v pátém století. I třmeny zaručovaly jezdci velkou pohyblivost.
Další zbraně
Další zázračnou hunskou zbraní byl neobvykle konstruovaný luk, který byl vyroben z ohebného dřeva, mezi střední částí a oběma konci luku vytvarovaného do oblouku. Luk měl daleko větší průraznost a dostřel než klasický "kulatý luk" a nehrozilo mu přetažení a ztráta účinnosti při velkém napětí. Konce a střední části byly pak zesíleny plochými kostmi. Napětí se koncentrovalo do dvou oblouků připomínajících písmeno C. Díky vrchnímu oblouku, který byl o něco větší než spodní, měl jezdec větší volnost při ovládání luku. Rovněž šípy byly specifické a tato kombinace se pak ideálně hodila pro rychlé jezdectvo. Válečníci byli se svými luky pohřbíváni, ale jak se vzdalovali od své vlasti, navzájem si je předávali anebo je dědili. Protože ale bylo stále těžší opatřit si materiál na jejich výrobu, jejich bojová síla později v mnoha ohledech trpěla chybějícími luky.
Hunové atakují Velkou čínskou zeď.
Kdo nezahynul smrtelným šípem, musel se obávat dvousečného, tzv. dlouhého meče vynikající kvality. Jeho předností byla především odrážecí vzpěra, která chránila ruku hunského bojovníka. Hunové ovšem používali meče přímé i zakřivené a v přímém boji své nepřátele nebo jejich koně zaplétali do las, aby jim znemožnili pohyb.
Ale nejen díky koním a zbraním se kočovní Hunové stali postrachem Evropy. Hlavní byla jejich taktika.
Na dokument se podívejte tady:
Válečná taktika a lest
Hunové byli mistři psychologického vedení boje, rozřezávali si tváře, aby budili hrůzu, měli tetování, rozježené vlasy, spletené do copu, půlku hlavy vyholenou, a tak s hlomozem a pronikavým jekem táhli do boje. Taktika Hunů byla v malých oddílech 500 až 1000 mužů za hustého krupobití šípů napadat nepřítele ze všech stran. Byla to ale lest, protože jakmile se nepřítel začal formovat, předstírali Hunové útěk. Tím donutili nepřátele k tomu, aby je pronásledovali. A pak Hunové skutečně zaútočili, zpravidla za další pomoci do té doby skrytých oddílů. Tím protivníka překvapili a pobili. Navíc byli schopni provádět nečekané útoky s krvavými následky a vzápětí se stáhnout před odvetnými akcemi napadených. Proto se zdálo, že byli vždy v převaze, jelikož mohli napadnout protivníka, aniž s ním přišli do styku.
Hunové v bitvě s Alany. Rytina ze 70. let 19. století podle kresby Johanna Nepomuka Geigera
Hunský ideál krásy netrval dlouho
O Hunech kolovaly mnohé legendy, které vzbuzovaly hrůzu. Tvrdilo se, že z lebek poražených nepřátel vyrábějí poháry, že jedí ženské maso a pijí dětskou krev, deformují nosy svých novorozenců, aby jim na hlavě dobře držela válečnická přilba.
S rostoucím vlivem Hunů byl dokonce přijat i jejich ideál krásy. O tom svědčí nálezy tzv. věžových lebek. U kojenců byly kolem lebky obtočeny pásky nebo řemeny, aby se jejich hlava při růstu protahovala. Tento hrůzný zvyk po nich pak přejaly i národy, které si Hunové podmanili, a tento „ideál krásy“ byl doložen i v germánských oblastech.
Zdroje:
www.ancient-origins.net, cs.wikipedia.org/wiki/Hunove, historyofyesterday.com
