Zbrojní řemeslo se v českých městech rychle rozvíjelo už od 2. poloviny 14. století. Podíl zbrojířů vůči ostatním řemeslníkům byl dokonce vyšší než v městech německých. A zatímco výrobce kroužkových zbrojí postupně vytlačovali platnéři, puškaři se dostávali na výsluní. Města si je hýčkala pravidelným týdenním platem a dalšími privilegii.
Při vypuknutí husitských válek byl tedy v Čechách dostatek zbrojířů, schopných vyrobit nejmodernější výzbroj. Palné zbraně byly ovšem velmi drahé i těžkopádné. Přestože píšťaly a hákovnice patřily mezi tzv. ručnice, při jízdě na koni se z nich střílet nedalo; byly sice lehčí a snáze ovladatelnější než děla, ale pořád potřebovaly pevnou oporu.
Střelba z ručního kanonu, rukopis Konrada Kyesera, 1405
Problémem byla rovněž nepřesnost při zaměřování cíle a krátký dostřel. Ruční palné zbraně proto měly zpočátku spíš jen psychologický efekt.
Bombardy, houfnice a tarasnice
Při obléhání hradů se uplatnily bombardy, tedy těžká obléhací děla s minimální ráží 50 cm, která byla schopna ničit hradby na vzdálenost 150 až 450 m. Jejich nevýhodou byla nadměrná hmotnost, jež komplikovala přepravu. Na bitevních polích se proto využívaly lehké houfnice a tarasnice, z nichž se střílelo ocelovými koulemi do dálky zhruba 300 metrů i více.
Vzhledem k robustnosti a nepraktičnosti prvních palných zbraní husité stále ponejvíce spoléhali na staré dobré samostříly, zvané také kuše. V jejich době ostatně nešlo o žádný archaický přežitek, za ten se naopak považoval neskladný luk. Kuše byla vždy připravena k okamžité střelbě a nezabírala moc místa, takže se s ní snadno manipulovalo.
Hrrr na ně!
Nepodceňujme však ani zbraně užívané při přímém střetu v boji muž proti muži. V jejich používání byli husité skutečnými mistry, bylo by však liché domnívat se, že si je zhotovovali doma na koleni ze zemědělského nářadí. Třeba okované cepy sice opravdu vzešly z nástrojů na mlácení obilí, ale vyráběli je profesionální zbrojíři a kováři. Cepy opatřené bodáky a hřeby patřily k nejobávanějším zbraním, protože způsobovaly hrůzná zranění. Podobně neblahý dopad měl i řemdih, skládající se z ostnaté koule připevněné k násadě řetězem. Velmi podobnou zbraní byl pak kropáč, který ale narozdíl od řemdihu neměl řetěz, koule s ostny byla připevněna přímo na násadě.
Husité tedy oplývali výzbrojí vskutku rozmanitou. Zbrojní trh byl na našem území silný už před válkami a podle potřeby se dále rozrůstal. Boží bojovníci měli k dispozici to nejlepší, co doba mohla nabídnout.
Zdroje: www.valka.cz, husitstvi.cz, cs.wikipedia.org
