Zdroj: Youtube.com
Vědci poprvé natočili hvězdu, jak polyká vlastní planetu. Takhle strašně jednou dopadne i Země
Nic netrvá věčně. Události, odehrávající se nad našimi hlavami, jsou toho jasným důkazem. Také naše Slunce má omezenou životnost. Jeho smrt bude mít dalekosáhlé následky. Společně s ním zanikne i život na Zemi. Jak to bude vypadat nyní astronomové spatřili na vlastní oči.
Odborníci již dříve pozorovali hvězdy, které se chystaly nebo již pohltily blízké oběžnice, ale dosud žádnou při tomto činu nepřistihli. Změnilo se to však díky slunci, vzdáleného od nás pouhých 12 000 světelných let, nacházejícího se poblíž orlovitého souhvězdí Aquila.
V roce 2020 ho zachytil teleskop Zwicky Transient Facility (ZTF), jehož cílem je hledat hvězdy rychle měnící jas. Dvanáct měsíců trvalo vědcům z MIT, Harvardské univerzity a Caltech's Palomar Observatory v Kalifornii, aby data zpracovali a mohli definitivně poznamenat, že se vůbec poprvé stali svědky konečné fáze polykání planet.
Polykání planety
„Hvězda se během deseti dnů stala 100krát jasnější. Bylo to divné. Nepodobalo se to žádnému jevu, jež jsem dosud viděl,” říká Kishalay De z Kavliho institutu pro astrofyziku a vesmírný výzkum MIT. Aby zjistil, co vlastně viděl, srovnal snímky téhož objektu získané Keck Observatory na Havaji. Ty ho však ještě více zmátly.
Zdroj: Profimedia.cz
„Našel jsem stopy molekul, které existují pouze při velmi nízkých teplotách a jsou detekovatelné jen na chladných sluncích. Logicky to nedávalo smysl. Když se těleso rozjasní, obvykle se zahřeje,” říká De.
Nad záhadou si vědec lámal hlavu téměř rok. Pak mu ale jeho kolegové ukázali data z infračervené kamery. Odhalila, že objekt po počátečním záblesku vyvrhnul chladnější energii, pravděpodobně plyn, jenž zkondenzoval na prach. Odkud se ale vzal?
Konec Země
Odpovědí byla uvolněná energie. Modely naznačily, že jí byla asi 1/1000 jakékoli dříve pozorované hvězdné fúze. „Je náhoda, že hmotnost Jupiteru je asi 1/1000 hmotnosti Slunce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že horký záblesk byl pravděpodobně posledním okamžikem, kdy byla planeta o podobné velikosti vtažená do atmosféry umírající hvězdy,” vysvětluje Kishalay De. „Studený prach pocházel z pádu oběžnice do jádra slunce.”
Odborníci byli nadšení. Zachytili nejen hvězdné stádium tzv. rudého obra, ale také proces, kdy v důsledku svého rozpínání pohltil blízkou planetu. Takový osud totiž čeká i naši Galaxii. Předpokládá se, že přibližně za pět miliard let bude Slunce tak velké a jasné, že spolkne Merkur, Venuši a podle některých scénářů i Zemi.
Zdroje: www.cs.wikipedia.org, www.dailymail.co.uk, www.nature.com
