Už v roce 1960 si skupina astronomů z Radcliffovy observatoře v jihoafrické Pretorii všimla, že v centru mlhoviny Tarantule, v nenápadném souhvězdí Mečouna, září multihvězdný systém. Došli k závěru, že jde o oblast ionizovaného vodíku, která je dějištěm zrodu hvězd. Pojmenovali ji R136. O téměř 30 let později se ukázalo, že tato „vesmírná porodnice" obsahuje přes 200 vysoce zářivých plazmových těles.
Na ty se zaměřil profesor astrofyziky z univerzity v Sheffieldu Paul Crowther. Se svým týmem zjistil, že několik z nich se pyšní povrchovými teplotami přes 40 000 stupňů Celsia, jsou milionkrát jasnější než naše Slunce a velikostí ho více jak desetkrát převyšují. Výpočty naznačují, že alespoň některé z těchto hvězd měly v době zrodu obrovskou váhu.
Hvězda RMC 136a1
Mezi rekordmany se zařadila hvězda RMC 136a1, jež při svém vzniku vážila třistakrát více než Slunce. Je tedy dvakrát hmotnější, než byl před jejím objevem přijímaný limit hmotnosti hvězd. Je navíc milionkrát zářivější a patří mezi jedince s nejvyšší povrchovou teplotou.
Má také neobvyklou barvu. „Barva hvězd, teplota a jejich délka života spolu úzce souvisejí," vysvětluje astronom Miloš Tichý, šéf observatoře na jihočeské hoře Kleť. Nejchladnější a nejmenší jsou červené hvězdy. Naše Slunce, které vnímáme jako žluté, má povrchovou teplotu okolo 5500 °C. Může se dožít až 10 miliard let. Následují hvězdy nažloutlé a bělavé. „Po bílé nastupuje modrá. Tyto hvězdy mají povrchovou teplotu okolo 20 tisíců stupňů Celsia. Dožívají se jen 100 milionů let," říká Tichý. Právě RMC 136a1 je krásně modrá.
Vysoká svítivost a teplota ale způsobují, že u hvězdy dochází k mohutnému odtoku materiálu. „Tyto objekty se rodí těžké a s postupujícím věkem ztrácejí na váze," říká Paul Crowther. RMC 136a1 už pozbyla pětinu své hmotnosti. A bude „hubnout" dál.
Z mohutné hvězdy jen vzpomínka
Svůj krátký život skončí pravděpodobně jako supernova s párovou nestabilitou. Tento výjimečně jasný typ exploze vzniká, když dojde k rozmetání celé hvězdy a nevytvoří se žádný kompaktní pozůstatek. Původní materiál je přeměněn na těžké prvky a uvolněn do okolního prostřední. Tam ho přitáhnou jiná slunce. Postupem času se zformuje do planet.
Podle vědců se nejhmotnější a nezářivější známé hvězdy, uvolňující až 10 milionkrát více energie než Slunce, nemusíme bát. Je stále příliš daleko. Pokud by si ale s ním čistě náhodou vyměnila místo, pozemšťany by čekaly poslední tři týdny života. „Naše planeta by byla vystavena extrémnímu ultrafialovému záření," říká Raphael Hirschi, členka týmu z University v Keelu.
Zdroj:
