Jak ukazují dobové prameny, lidé si uvědomovali, že oni sami i jejich okolí nevoní. Používání drahých parfémů a potpourri se ale minulo účinkem. O Claire Clémence de Maillé, neteři kardinála Richelieu, kolovaly pomluvy, že její podpaží vydávalo takový odér, jež nešlo ignorovat. Filozof a spisovatel Voltaire si zase stěžoval, že se na zámku nedá ani v klidu přespat, protože tam páchnou lidské výměšky.
I přestože palác obsahoval asi 700 pokojů, denně jím prošlo kolem 4000 lidí a 4000 zde žilo, jen devět komnat mělo komoru, jež by se dala označit za sociální zařízení. Potřeba se tak vykonávala do nočníků, v rozích místností, pod schodištěm či na chodbách. Na plesech se prý dokonce stávalo, že si muži odskočili hned za dveře a ženy si ulevovaly rovnou během tance.
Hygiena 17. století
Hlavním důvodem, proč se dvůr Ludvíka XIV. zapsal do historie jako „smrdutý”, bylo nejen nedostatečné množství toalet, ale hlavně hygienické návyky jeho členů. Obecně se předpokládalo, že koupání, především v teplé vodě, je zdraví škodlivé. Přes napařené póry se mohly nemoci vplížit do organismu a způsobit smrt.
Mytí těla se tak provádělo nejčastěji pomocí hadříku, který byl buď suchý nebo namočený v parfému či alkoholu. „Tento způsob hygieny byl považovaný za dostatečný. Lidé si totiž mysleli, že člověka udrží v čistotě ne voda a mýdlo, ale prádlo,” říká Peter Ward, emeritní profesor historie na Univerzitě Britské Kolumbie.
„Věřilo se, že spodní lněná košile pokožku čistí a absorbuje špínu. Ženy ji proto využívaly také jako menstruační pomůcku. Zároveň byla prostředkem, jak ukázat své bohatství. Čím byla bělejší, tím byl jedinec atraktivnější.” Ludvík XIV. si prý svou košili měnil několikrát denně.
Tento kus oděvu byl navíc jediným, který se pravidelně pral. Většina honosných šatů byla vyrobená z drahých látek a obsahovala kostice, krajku a drahé kameny. Skvrny se proto čistily lokálně a róby se nechávaly pouze vyvětrat. Nepříjemný odér se proto přebíjel opět parfémy.
Ranní očista
Za symbol bohatství byly považované také zuby. Šlechtici 17. století používali pasty z drcených a sušených bylin a popele. K dispozici byly i různé druhy ústních vod, skládající se z octu, vína, medu a cukru. Podle Petera Warda byl i přesto zápach z úst dvořanů, kteří nikdy neviděli zubaře, doslova "dechberoucí".
S myšlenkou, že je koupel prospěšná, přišel až skotský lékař William Buchan v roce 1769. Byla tak kontroverzní, že se stala jedním z témat Výboru Národního konventu pro zdraví během Francouzské revoluce.
Zdroje: www.ranker.com, www.partylike1660.com, www.voanews.com
