wikipedie, Český rozhlas, konference.osu
Dobu vlády Františka Josefa I, tedy našeho císařpána, si často idealizujeme víc, než je zdrávo. Opravdu nešlo o pohádku, v níž se spravedlivý císař projíždí po zelenající se krajině a selky jej vítají čerstvě napečeným voňavým chlebem. I když i k takové scéně mohlo někdy dojít, dennodenní realita většiny lidí – hlavně v dělnických městských čtvrtích – byla docela jiná. Tak, jako tito lidé, kteří většinu svého času dřeli v továrnách, bychom rozhodně žít nechtěli ani jediný den.
Dělnické 2+kk
Podívejme se do jednoho takového docela obyčejného dělnického bytu. Většinou šlo, jak bychom dnes řekli, o 1+kk nebo v oejdiněném případě 2+kk. (Hovoříme přitom samozřejmě stále o bytech dělnických, vyšší vrstvy si mohly dovolit přece jen větší luxus.)
Do takového malého bytu se přitom musela vejít celá mnohdy početná rodina, a tak není divu, že se spalo v kuchyni i v pokoji, o nějakém soukromí nebo snad dokonce dětském pokoji si mohli nechat jeho obyvatelé jen zdát.
Voda jen na pavlači a samozřejmě studená
Je přitom třeba odhodit veškeré představy o tekoucí vodě a už vůbec ne o speciální místnosti, která by mohla sloužit jako koupelna. K tomuto účelu sloužily necky, které se většinou jednou do týdne donesly do kuchyně a v nich se rodina postupně vykoupala.
Je přitom jistě zbytečné připomínat, že stejně, jako musely hospodyně, případně jejich pomocníci, všechnu čistou vodu do necek nanosit od kohoutku na pavlači, stejně tak bylo potřeba všechnu špinavou po kýblích odnést ven. Těžko se můžeme divit, že se lidé nekoupali každý den.
Praní by byl pro nás nadlidský úkol
Stejně jako koupání musely hospodyně řešit i praní prádla. Necky v kuchyni nebo v létě na pavlači, nanosit vodu, ohřát ji v hrncích na kamnech a pak poctivě s rozedřenýma rukama vyprat prádlo na valše. Byla to dřina, jakou si v době automatických praček raději ani nechceme představovat.
Co s vodou po vyprání prádla? Když už byla přinesena do bytu a byla plná mýdla na praní, posloužila většinou ještě k umytí podlahy. Dřevěné podlahy, na kterou bylo nutné vzít kartáč, kleknout na zem a dřít podlahu tak dlouho, až byla docela čistá.
Toaleta v bytě? Zapomeňte!
Kromě toho, že v dělnických bytech nebývala koupelna, neměli tamní obyvatele dokonce ani vlastní soukromou toaletu. Většinou dřevěné záchody bývaly umístěné – stejně jako vodovodní kohoutky – na pavlači, odkud se vcházelo do jednotlivých bytů. Jedna až dvě toalety pak byly společné většinou pro celé patro.
Ani v tomto případě bychom tedy o velké hygieně raději neměli přemýšlet, zvláště když si uvědomíme, že se dělníci často vraceli domů posilněni alkoholem, který jim dával alespoň na chvíli možnost zapomenout na těžkou dřinu v továrně.
Život s plísní za zády
Navíc věčný nedostatek peněz také nepřispíval ke spokojenému životu. Stejně tak náklady na vymalování byly často nad dělnické možnosti, a tak bylo možné na zdech najít nejen vrstvu historie, ale vinou vlhkosti a v zimě jen symbolického vytápění také plísně, nad nimiž by biologové zajásali a hygienici zaplakali.
Zkrátka a dobře, uvažovat o hygieně v dělnických čtvrtích téhle doby by bylo jen z říše snů. I když se jistě hospodyně snažily udržovat svoje místnosti podle možností v co největší čistotě, vyžadovalo to velkou dávku úsilí a dřiny. A tak není divu, že ti, kteří vyměnili život na vesnici za vidinu lepších zítřků ve městě, nejednou litovali…