Říká se, že se zánikem antického světa upadl i zájem o tělesnou hygienu a Evropané najednou začali žít ve špíně a zápachu. To je obraz dosti zkreslený, středověcí lidé na kulturu římských lázní nezapomněli na povel. Byly tu sice duchovní osoby, které mezi sebou pořádaly nepsané soutěže, kdo se vydrží déle nemýt, ale světské obyvatelstvo nevidělo důvod, proč by se mělo blížit Ježíši Kristu skrze tělesnou špínu. Tím spíš, že bylo povětšinou ještě pohanské.

Z mála pramenů, které se nám z raného středověku dochovaly, se dá vyčíst, že Čechové si v 10. století libovali v parních lázních. Ty stávaly snad v každé vesnici a lidé se v nich scházeli na kus řeči, nebo si tu léčili různé neduhy. Parní lázně mohly fungovat i jako očista těla během zimy, zatímco v létě měli vesničané k dispozici řeku či potok.

Opradový problém s hygienou nastal až v rozvíjejících se městech. Čím víc v nich přibývalo obyvatel, tím víc přibývalo i splašků a ubývalo čisté vody. Také ve městech se však stavěly lázně. Slyšeli jsme o lazebnici Zuzaně, která údajně zachránila Václava IV. před jeho pronásledovateli. Tento příběh je zřejmě smyšlený, nicméně pravdou je, že Václav IV. lázně skutečně často navštěvoval. Zda sem chodil kvůli hygieně, nebo kvůli vnadným lazebnicím v průsvitných košilkách, je už jeho soukromá věc.

Vedle půvabných lazebnic v lázních pracovali také mužští lazebníci, kteří zároveň působili jako ranhojiči. Uměli zpevnit zlomeninu, trhali bolavé zuby, léčili různé vyrážky a vředy. Středověké lázně tedy fungovaly i jako jakési ozdravné zařízení.

Lázeňská kultura začala být vytlačována v 17. století pod tlakem katolizace našich zemí a o sto let později zcela zanikla. Necudné zvyky byly potlačeny, nahé tělo se stalo tabu. V době baroka už zkrátka nebyla možnost se někde pořádně umýt. Tělesný zápach se přehlušoval dováženými parfémy, které si ovšem v té době nemohl dovolit každý.

Koupele přestaly být věcí veřejnou a stáhly se do soukromí jednotlivých domácností. Na vesnici si rodina jednou týdně mohla naplnit káď s vodou a postupně se v ní vykoupat. Ve městě to však tak jednoduché nebylo. Ženy se navíc musely koupat ve speciálních košilích, aby ony samy neviděly své vlastní hříšné tělo, natož aby ho spatřil někdo jiný.

Revoluci v hygienických návycích přinesl až přelom 19. a 20. století. Díky vybudované kanalizaci města dokonce přestala i odporně zapáchat.